Deník Vietcongčíka vol. 1 - 1. část

Napsal Erouš (») 12. 5. 2014 v kategorii Cestovní reporty, přečteno: 949×
viet.png

Deník Vietcongčíka vol. 1

Erik Hübel

 


Každý muž má své tajemství, svou milenku a závislost. Milenku už mám. Dlouho jsem si nebyl jist, co je tou mojí závislostí. Teď už vím, že je to cestování…


Úvodem

Všichni se mě před cestou ptali, proč zrovna Vietnam? Proč ne? Za svůj krátký život jsem toho docela dost nacestoval. Při těchto toulkách světem jsem dostal silnou averzi vůči standardnímu způsobu dovolené. Co je to za dovolenou v Egyptě, když jste zavření s tisícovkou lidí v nechutně velkém komplexu s třímetrovou zdí a ven se pomalu nedostanete, místní k vám také nemohou a celý pobyt proválíte na lehátku nebo na baru? To není dovolená, ale řízené obžerství. Prostě jsem chtěl trochu divočinu, snídani na ulici s místníma, mototaxi a žádné blbé Rusáky. Realita byla značně rozdílná ne-li rozporuplná. Ve Vietnamu mi bylo řečeno, že když chci divočinu mám jet do Kambodže. Těsně vedle.

Drobné info do začátku – 88 mil. obyvatel, cca 1800 km na délku, v nejužším místě jen 50 km na šířku

Kurz koruny vůči dongu 1000VND=0,97CZK

Vietnam je jeden z největších vývozců exotického ovoce a ořechů na světě. Není to tak dávno, co byl jeden z největších vývozců železného šrotu. Na území dnešního Vietnamu se rozprostírali 3 nezávislé státy (království), které mezi sebou bojovali o moc. Jednou měli navrch jedni, potom druzí.

Od poloviny 19. století se o Vietnam pokoušela Francie, roku 1884 bylo její úsilí přivedeno ke zdárnému konci – Francie převzala správu nad celým vietnamským územím. Koloniální období ukončila druhá světová válka, během níž byl Vietnam okupován Japonskem. Po válce se jako jedinou životaschopnou mocenskou silou stala komunistická strana v čele s Ho Či Minhem. Na podzim roku 1945 byla v Hanoji vyhlášena nezávislost Vietnamu, ale již za několik měsíců se do země vrátili Francouzi. To se Vietnamcům nelíbilo, a tak začala dlouhá válka, která skončila až po dlouhé a krvavé bitvě u Dien Bien Phu roku 1954, z níž Francie odešla jako poražená. Téhož roku byla uzavřena mírová dohoda, v jejímž důsledku byl Vietnam rozdělen na dvě části - sever ovládaný komunisty a jih pod vládou diktátorského Ngo Dinh Diema. Na stranu jižanů se po incidentu v Tonkinském zálivu přidala USA. Postupně navyšovali ozbrojené síly až na 500.000 mužů. Po ofenzivě Tet v lednu 1968 se veřejné mínění v USA obrátilo proti vládě a ta začala vojáky pomalu stahovat. Roku 1973 podepsali mírovou dohodu. Boje však skončily až v dubnu 1975, kdy si komunisté Jižní Vietnam kompletně podrobili.

 

P.S. Tento dokument je plný citově zabarvených okamžiků a vulgární mluvy, tudíž by ho nikdo neměl číst. :-)

Den 1., 29.3. Brno-Praha

Vlak jede v 8:20. Spal jsem asi 3 hodiny. To nám to pěkně začíná… V 8hod volá Marika, už je na nádru. Po emotivním rozloučení nastává konečně klid. Žádné papírování, žádné stupidní tahanice – jen radost. Měsíc na druhé straně světa – splněný sen. Teprve po hodině jízdy vlakem, mi zavolal Petr (strýc), že naše zvací dopisy byly zrušeny! WTF!!! Bez dopisu nás nepustí do letadla, tak co teď? Marika vypadá, že každou chvíli vyskočí z kůže. Nebo z vlaku. Moje uklidňování moc nepomáhá. Za dalších 20min volá Hanka (vedoucí zájezdu): „Minulý týden udělali Vietnamci změnu. Zvací dopisy už neplatí, musíme mít vízum. Ale na těch jejich stránkách ani na webu ambasády nic takového není! Mají tam pořád jen ty dopisy.“ Welcome in Vietnam! Komunistickej bordel. Je sobota, takže ambasáda neúřaduje. Musejí na ni zajít v pondělí pro víza a přebookovat letenky, tudíž se k nám připojí až po 3 dnech. Hanka musí být na prášky. Na “chybičku“ přišla slečna od Emirates, co náhodou letěla do Saigonu. Vyhostili ji zpátky do Česka a ještě s mastnou pokutou. S radostí zjišťujeme, že Emirates je jediná společnost s výjimkou. Už nebudu lítat s nikým jiným.

Cítím se povznešeně, jen nevím, jestli je to spánkovou deprivací nebo antimalariky. Marika dávno vytuhla. EC Mendel frčí krajinou. Na letiště jezdí z hlavního nádraží každou půlhodinu přímá autobusová linka tzv. Airport Express. Stojí 60kč a na letišti je za 40min. Na zastávce s námi čekají jen asiati.

Čekání si krátím dojídáním snídaně a zíráním na zmateně pobíhající asiaty z autobusu a Rytmuse pajdajícího za Darou, jak kabelkový pes se svou oblíbenou kabelí Louis Vuitton.
Letiště Václava Havla – nechápu, proč to přejmenovali. Co kdyby předělali zkratku na LVH nebo PVH, hrůza.  Stejně zkratku nechali na PRG. Při zběsilém hledání peněženky se objevila díra v kapse, do které mi zapadla dlouho hledaná zaměstnanecká karta a 100Kč. Supr!

Den 2., 30.3. Dubai

Do Dubaje jsme přiletěli 0:30 ráno. Je tu ruch jak ve dne. Značným problémem se stalo vymotat se z příletovky změtí tunelů, schodů, výtahů a mostů do duty free zóny. Žádný tam totiž nevedl a personál nikde. Byl jsem utahanej jako kotě. Mariku jsem nechal v hale. Po půl hodině jsem jí chtěl oznámit, že to zabere víc času, ale ona mezitím opět vytuhla a to v hloučku překřikujících se zahalených Arabek. Tak jsem se na podpatku otočil a začal hledat jiné možnosti.  Času bylo dost, na přestup jsme měli 8 hodin. Blouděním po nekonečném letišti jsem však narazil na něco jiného. Michala. Z dálky vypadal jak feťák. Přišel ke mně a s typickým pražským přízvukem se zeptal: „Helééé, nejsi náhodou taky z Čéééch?“
„Náhodou jsem!“ Botasky mě prozradily. Tak jsme bloudili dva opuštění a ztracení vidláci na velkém letišti. Asi až dvacátý zaměstnanec nám řekl, že jen stačí projít kontrolou a dát se doprava. Proč to dělat jednoduše, že? Hned u vchodu byla výdejna poukázek na jídlo, tak jsme si je nafasovali a skončili na další hodinu u tabáku na vodárny. Cestou zpátky je koupím.

Pokud trávíte na letišti mezi lety více jak 4 hodiny, máte nárok na jídlo v 20ti restauracích zdarma. Osobně doporučuji Costa Café, mají výborné sandwiche a panini. Nicméně jsme tam (bohužel) nešli.
Z krátké porady vyšla vítězně Indie. Indická kuchyně mě dvakrát nezaujala, spíše poznamenala. Dobré, ale pálivé jak sviňa. Jediná nepálivá část byla balená voda. Ani vlastně nevím, co to bylo. Ti Indi strašně šišlou a každý jsme si dali úplně něco jiného. Zavírají se mi oči a venku pomalu svítá. Je mi jedno, že budu spát na zemi, na to jsem až moc utahanej. Všichni tady spí na zemi.

Michal byl po probuzení tak mimo, že když kolem nás procházel ani si nevšiml, jak na něho nezúčastněně zírám. Celé tělo mám rozlámané.

Prakticky celý let  Dubaj-Ho Chi Minh city jsem prospal. Poslední co si pamatuji je „Boeing 747 na start“ z palubní vysílačky a puštěné Black album od Metallicy, (a pak ho ve spánku celé slyšel ještě 4x).

Výstup z letadla byl za trest. Z klimatizované ledničky do 30ti stupňové vydýchané prádelny. Div, že jsem se z těch schůdků neskutálel. Nikam nás nepustí, udělali nám kordon a pořád ukazují, kudy máme jít. Celník si mě důležitě prohlíží, pak mi směrem ukazuje na kilometrovou frontu u okýnka. Tak to nevyšlo. Půlka letadla má stejný problém. Ani jeden celník neumí anglicky, jen pořád ukazují a tváří se vážně. Chtěli po nás 3 pasové fotky, nějaké prohlášení a pas. Ten odnesli (moje fotky nechali za okýkem atd.) někam pryč, aniž by cokoliv řekli. Prostě si počkejte. Aby nás chlapci milostivě pustili do země, stálo to jen 8 dolarů za zvací dopis, dalších 45 dolarů za vízum a hodinu a půl čekání na vrácení pasu s kulatým razítkem (na nálepce). Díky bohu (a studentům) za 17. listopad.

Konečně na vzduchu. Rozloučili jsme se s Michalem. Je to tvrďák – na letiště v Praze přišel 5 minut před uzavřením check-inu rovnou z práce. A to má strávit měsíc u kamaráda v Saigonu, o kterém ví akorát jméno. Nejsou domluveni, nezná adresu ani číslo a jeho angličtina také není valná. Ale je to haluzář, nějak to dá. Taxikář v neoznačeném voze, vypadající jak vekslák, chtěl za odvoz do hotelu vzdáleného jen pár kilometrů 750.000DNG, po krátké dohodě se ukecalo na 550.000 dongů (550kč). Nejen v Praze mají vykutálené taxikáře. Neměl jsem z toho dobrý pocit, pořád se mi v hlavě opakovaly díly z pořadu „Scam city“. Taxikář se tvářil otráveně a za celou cestu nic neřekl. A to chtěl, abych mu ještě zaplatil parkovací lístek. Saigon je obrovské moderní město plné neonů a světel. Nebít těch všudypřítomných motorek a Vietnamců, řekl bych, že jsem ve Frankfurtu. Je pozdě večer a vypadá to, že snad celé město je venku. Únava se podepisuje na rozeznávacím spektru. Jdeme do hotelu jak dva zombíci asi 2 metry od Tonyho, Sabiny a Silvy, kteří na nás volají od stolečku v baru. Měl jsem před očima jen a jen postel.

Tony nás vzal do doporučené restaurace, kde jsme si na úvod dali hezky česko-slovensky místí pivo Saigon. Dal jsem si nějakou dosti zvláštní polévku a steak z krokodýla. Naprosto výborné.

Při rychlé obhlídce nočního města, z ničeho nic,  zpod jedné popelnice přímo proti nám, vystřelila obří krysa! Všude kam naše noha vstoupila, přebíhali sem a tam gekoni a obří šváby hojně krmení místními, kteří před svými domy nechávají misky s rýží jako  oběť duchům. Je potřeba na to poslat Muže v Černém!

Víte, jak dělá žába ve Vietnamu? Gvaku, gvaku. :-)


Den 3., 31.3. Saigon

Jelikož v pokoji nebylo okno, vstávalo se na budíka. Kupodivu ty necelé 4 hodiny spánku stačily. Sprcha a nádherná vůně snídaně linoucí se celým hotelem mě okamžitě probraly. Hotel má „Hexagonovou jídelnu“ pro 3 hotely společnou. Vstává se tu brzy, trhy s ovocem a zeleninou začínají v 5 ráno. Výběr z kontinentální i místní kuchyně, čerstvé ovoce a juice, z nich neměl chybu. Kam se hrabou Pražáci. Například mango se s “tím“, co u nás prodávají, nedá vůbec porovnávat. Mají tu i polévku Phó, což je vlastně vývar s plátky masa, spoustou zeleniny a rýžovýma nudlema. Jedním slovem – famózní. Docela se divím, že mi po tom, co jsem všechno spleskal dohromady nebylo špatně.
Po jídle sraz s recepční, která nám měla koupit lístky na vlak. Nekoupila. Hned první den jsme porušili 1. pravidlo při cestě do jakékoliv asijské země – nic jim nevěřte! Všechno vám odkývají. Holky organizátorky se vydaly koupit lístky sólo. Ovšem pravidlo č. 1 hned porušily s taxikářem, takže místo nádraží je odvezl do špitálu. Do odjezdu bylo dost času. Sbalil jsem si věci, hodil je dole na recepci a s batůžkem vyrazil do ulic. Tony a Marek se přidali před hotelem. Na každém rohu potkáte trhovce s typickým bambus kloboukem, ověšené všemožným zbožím a oděné v pestrobarevných oblecích. Marek nutně potřeboval žabky a Tony… vlastně všechno. Metrouš. :-D Jen pár ulic od hotelu byla stará hala s vyhlášeným trhem. Představte si výrobní halu ČKD, v níž je tisíc stánků namačkaných jeden na druhý, mezi nimi pobíhají a přeřvávají se Vietnamci nakupující a prodávající, zmatení turisti, policajti a vojáci. Celá stavba je obdélníková, se dvěma hlavními koridory protínajících se v jejím středu. Mezi stánky se linou chodbičky jen okolo metru široké. Na „s dovolením“ se tady nehraje, prostě do vás vrazí. Chtěl jsem si koupit na ostrov Cat Ba a na výlet do kláštera Cao Dai dlouhé plážovky a košili, (krátké oblečení je urážející). Nedokážete si ani představit rychlost s jakou mě nacpali všemožná trika, boty, trenky, hodinky, zaručeně pravé Wayfary, jen co jsem vytáhl peněženku. Jedna mrňavá trhovkyně si mě odtáhla ke svému stánku, kde stál Marek zaneprázdněný výběrem už třetího páru žabek. Řekl jsem mu, ať si je vezme nebo ať vypadnem, jelikož mi tam už zase cpaly boty a účet rovnou do batohu! Navíc nás nechtěli pustit. Člověk by nevěřil, jakou taková stará a malinká dáma bude mít sílu. Až po několikerém důrazném zopakování „NE!“ ve vietnamštině a příslibu „next time“ nás nechali odejít. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme do Can Tho, hlavního města delty Mekongu autobusem. Schylovalo se asi k nejzajímavější části celé výpravy.

Po šílené jízdě Saigonem, plné asijského techna, nás taxikář vyhodil na autobusovém nádraží. Ve Vietnamu neexistuje pevný řád autobusových linek, takže přijdete na nádraží, všude plno lidí (jak jinak), každý na vás mává a ukazuje, ať jdete k němu. Když už k nějakému okénku přijdete, tak se lidé za ním přestrkují, pomalu až rvou, kdo vám lístek prodá. Dokud nepojedete do podobné destinace, tak si vůbec nepředstavíte, jak je Florenc nebo Zvonařka čisté, spořádané a voňavé místo. Paní, co nám lístky prodala, jen ukazovala, tam, tam někam… Po cestě si nás odchytl “steward“.  Anglicky uměl, tak akorát úsměv a jako všichni Vietnamci „hello“. Náš “autobus“, což byla nějaká čínská verze Transitu, vypadal, že se každou chvílí rozpadne. Pomyslel jsem si –„super, VIP odvoz!“ Hodně jsem se přepočítal. Krosny nám steward nacpal pod nohy, protože jsme seděli v kufru, místa tak akorát na křečovitou pózu (těsně před smrtí) s kolenama až u brady. A takhle jsme měli jet 4 hodiny? Ano! Jeli! Pak nás takto nechali stát skoro hodinu kolem poledne na přímém slunci, mezi nastartovanými autobusy (ty velké linkové), protože nebyl plně obsazen. Smog, smrad z dieselů, všude odpadky a vedro k padnutí.

Za hlasitého vyřvávání stewarda na kolemjdoucí z bočního okénka, ujel řidič sotva 100 metrů od nádražní brány a hned nabral další cestující, co stála u silnice. Ta nezapomněla ihned po nástupu nabídnout vlastní šaty k prodeji. Takto probíhala cesta až do města Can Tho. Tak to tady chodí. Když stojíte u silnice, automaticky Vás považují za stopaře. Náš řidič má dost agresivní způsob řízení. Všechny vytlačuje, lepí se za ně a neustále troubí. Pořád jsem měl špatné tušení, že se něco chystá. Můj nos mě opět nezklamal. Sakra! Po 20ti minutách jízdy zabočil do boční uličky uprostřed slumu plechových chatrčí  a zastavil. Naštěstí nás neokradli, jen přijel náklaďák plný térpapírových rolí a řidič je začal skládat pod nohy ještě volným cestujícím, takže jsme byli zasardinkováni všichni.

V Can Tho si klidně autobus zastavil uprostřed města na benzínce a jděte si vlastní cestou. Po krátké poradě s řidičem, nás vezme až do našeho Kim Long hotelu. Samozřejmě za příplatek.

Večer procházka po nábřeží a večeře v hospůdce u jezera. Servírka nás zasvětila do tajů vaření Hot Potu. Je několik druhů podle ingrediencí. Donesou Vám kotlík s přenosným, plynovým vařičem a velký talíř se zeleninou. Zbytek je na Vás. Vietnamci jsou hodně rodinně založení, tudíž je to oblíbená položka menu. Z jednoho kotlíku se v pohodě nají 8 lidí. Ne na hlad, na chuť.
U místní babičky kupujeme každý po jednom druhu ovoce a cestou na hotel se ládujeme. Celou dobu se těším na slibovanou vyhlídku na střeše. Je tu krásný výhled na osvětlený most a řeku Mekong.

Den 4., 1.4. Can Tho

Na 5. ranní máme domluvený odvoz lodí na plavající trh. Je ještě tma, ale loď staví na nábřeží, jen pár kroků od hotelu. Snídaně se skládá z bagety plněné vajíčkem a čili. Bomba! Na místo trhu je to asi hodina proti proudu. Pomalu svítá. Na Mekongu je několik těchto trhů a ten největší je 4 hodiny po proudu u hranic s Kambodžou. Bohužel nemáme čas, tak si zkouknem jen tenhle malý. Farmáři z širého okolí úrodné delty Mekongu sváží na svých loďkách všemožné exotické ovoce a zeleninu. Vždy čerstvé. Každá loď má na přídi bambusový klacek na kterém je pověšené, co kdo zrovna veze. Stačí si pak jen vybrat loď, přirazit a přeházet zboží z jedné lodě do druhé. Jediná zastávka je v továrně na rýžové placky. Z rýžové melasy se udělá „palačinka“, speciálním válečkem se švihne na proutěný kruh a ten se dá vysušit na slunce. Cestou zpátky mě odchytává majitel občerstvení. Nabízí nezralý kokos za 15kč. Proč ne? Vždycky jsem chtěl tento přírodní fízák ochutnat. Je překvapivě studený, sladkokyselý s hutnou chutí.

Zpátky na vlnách Mekongu, projíždíme mezi haldami odpadků, mangrovy a jakousi rostlinou, kterou dávají do polévky. Přímo před námi vylezla paní z chatrče a s úsměvem hodila do řeky jeden z mnoha naplněných plavajících plastových pytlů. Takto se tu chodí s košem na odpadky… Každoročně se sice dělá úklidová brigáda, kdy po vzoru ostatních socialistických zemí, naženou vysokoškoláky k vodě a uklízejte. Ale to je jen nárazovka. Pokud se nenaučí po sobě uklízet, tak ten borčus nikdy nezmizí.

Kvůli Sabinině ztracenému mobilu se odjezd značně opozdil. Zaměstnanci i s majitelem několikrát prošli hotel a nic nenašli. Chudák majitel byl úplně na prášky. Ještě několikrát ten den volal a psal maily, jestli jsme ho náhodou nenašli. Jak Tony trefně dodal – byl zaházený mezi hadrama. Řidič, který chtěl nahnat ztracený čas, pak jel dosti brutální rychlostí po okresce, na které byl co každý pátý kilometr billboard s výstražným nápisem a fotografií smrtelné dopravní nehody. Možná by jsme si s Tonym užívali pohled na nekonečně zelená rýžová pole, nebýt opět v kufru a s obracejícím se žaludkem z přeskakování, příliš častých mostů přes zavlažovací kanály. Holky si jely jako královny, nicméně měly starost o naše pohodlí. Zase nacpaní mezi batohama, to už nám s Tonym nikdo neodpáře, ale stěžovat jsme si nemohli – funkční klimatizace, jen naše skupina a dokonce jsme měli dost místa, aby se dalo pohnout prsty na nohou! :-) Luxus!  Asi 20 kilometrů před městem Rach Giá se zjevila oblast plná dřevěných a betonových mini mostů, tak pro jednu motorku natož auto, spousta malých přítoků a říček brázděných rybáři a farmáři na jejich úzkých veslicích. Vietnamci pádlují obráceně – čelem ve směru jízdy, pádly od sebe. Silnice je plná dětí v pionýrských uniformách a babiček v rikšách – je čas oběda. Z ničeho nic se z hustého palmového lesa vynořila 6ti proudová silnice lemovaná rudými praporci, širokými chodníky, obrovské betonové stavby, ochozy a kasárna. Že by jejich Letná? Co blbnou? 1. máj je až za měsíc.

V přístavu Rach Giá už čekal ultra trajekt Turbodong 2. V přístavní čekárně měli jednu zajímavost – veřejný záchod. Nejen, že celý plaval, ale většina místních si zula boty a šla na boso. Ti méně odvážní si mohli vypůjčit plonkovní žabky (v ceně samozřejmě). Při nástupu do Turbodongu si od nás všech vyžádali pasy. Plavčík jen s úsměvem dodal: „Kdyby, jste se potopili…“ Ok! Pojedeme asi 100 námořních mil širým oceánem, kde není živáčka a na ostrov Phu Quoc jsou to celé 2 hodiny.

Asi nás chtějí potrestat – klima jede na plné obrátky a ještě nám k tomu pouští thajský seriál. Pro Evropana něco těžko stravitelného. Děj nemá zápletku a je založen na přehnané mimice. Ta zima (a seriál) se nedá vydržet. Zbývá ještě víc, jak hodina. Jdu se podívat na horní palubu. To je pohled! Moře má několik odstínů zelenomodré, podle hloubky v daném místě. Prostě pecka. Míjíme rybářské bárky obeplouvající desítky malých ostrůvků. Hodně tu fouká. Sotva se udržím na místě a i když je tak 30 stupňů, mikinu musím zapnout, protože mě přezka neustále fackuje. Loď sebou hází a poskakuje přes vlny. Rychlost této lodi, při její velikosti, je obdivuhodná.

Na zápraží bungalovu se mi válí polomrtvá kočka. Taky má dost. V koupelně na deklu od záchodu sedí žába a nechce se jí odejít. Po výborné večeři na pláži jsme dali rozchod – dámy na procházku po pláži a pánové na obhlídku nejbližších hospod. Moc jich tu není, do jedné nás nechtějí pustit v plavkách. Dáme pivko a noční koupání. Holky domluvily na zítra projížďku zakončenou na vyhlášené bílé pláži.

Den 5., 2.4. Bai Sao

Rozdíl mezi časovými pásmy se u mě projevuje pouze sníženou touhou po spánku – 5 hodin stačí. Ještě před plným východem a snídaní si půjdu dát ranní plavání, po cestě potkávám Marka. Má stejný problém se spaním, tak jdeme plavat spolu.

Holky včasné příchody moc nezvládají. Také se musí dlouho čekat na obsluhu, jelikož pinkl (kterému je tak 13) to moc neřeší a vypadá, že mu ta práce vadí. Dokud je pod mrakem, dá se vzduch dýchat. Jakmile vykoukne slunce skrze mraky, je konec. Místní zvyky přebíráme rychle – zpoždění odjezdu 40min. Nejdříve malá zastávka na perlové farmě. Opět nikdo neumí anglicky. Holky šli vybírat, já s Tonym jsme to jen ze zvědavosti proběhli. Nejdražší perlu tu mají za „pouhých“ 250 tisíc korun. 

Majitel je „opečený“ Australan, ukázal nám barvy, zasvětil do tajů pěstování perel a proč jsou tak drahé (musejí být min. 3 roky ve vodě). Nejvíc se mi líbí titanová, ale nehodí se ke každé dámě. Po krátké prohlídce showroomu a požádání manažerky, aby si jedny vyzkoušela, kupuji bílé náušnice – pro budoucí exmanželku.

Od Perlové zátoky s farmou se táhne pás prakticky neobydleného pobřeží plného různě velkých domů a rybářských chatrčí s nádherným výhledem na moře. Bohužel i zde dochází k postupné globalizaci a již se na tomto krásném, skoro až divokém místě staví hned 8 hotelových mega komplexů. Dávám bolševikům rok, maximálně dva a z ostrova Phu Quoc se stane to samé co s Benátkami. Magic is gone my friend.

Řidič se prodíral džunglí po rudé cestě, míjející nádherné obdélníkové domy domorodců, kontrastující s polorozbořenými chatrčemi přilehlých sousedů.

Staví se tu dálnice. No hm, jestli se tomu tak dá říkat. 2 kilometry asfalt na pravé, potom jen na levé straně, pak kilometr polňačka, poté komplet dokončený úsek (kde ale všichni jezdí v protisměru), zase jen kamenná drť, a tak to jde asi 20 kilometrů přes několik vesniček.

Pláž Sao je skryta za hustým palmovým porostem, malými dřevěnými chýšemi a cosi jako sámoškou, kde po pár metrech vidíte na moře. Můj první dojem byl dech beroucí. Krásná čistá pláž s bílým pískem, tak jemným, že připomíná hladkou mouku a při chůzi „prdí“ mezi prsty jako když jdete na sněhu. Zasazená mezi dva výběžky ostrova s průzračnou vodou v několika barvách tyrkysu, vytváří fascinující scenérii. Máte dojem, že jste v Karibiku. Během pár chvil tohoto naprosto nádherného pohledu jsem si vzpomněl na píseň Wish You Were Here od Incubus:

I dig my toes into the sand. 
The ocean looks like a thousand diamonds strewn across a blue blanket. 
I lean against the wind, pretend that I am weightless and in this moment I am happy.
I wish you were here

Bohužel i tady, po pár metrech mimo udržovanou pláž, najdete les plný odpadků. Skoro na konci zátoky, byla pláž plná vyplavených Yum Yum polívek. Pár chvil na slunci a jsme všichni spálení. No jo, k rovníku je to necelých tisíc kilometrů.

Doplňkový prodej zvládají perfektně – paní s pytlem placek smutně pendlovala tam a zpět furt dokola až nakonec prodala. A ne jednou. Hold jsme blbci a necháme se nachytat na děti a staré babky s pracně nacvičeným ztrhaným výrazem.

Opozdilci dorazili akorát den po Petrových narozeninách, tak nás a recepčního hned večer po příjezdu do hotelu, ještě za tepla, Petr přivítal Becherem. Víkend trávili u Hanky na Vysočině a řešili, jak co nejrychleji vyřešit víza a letenky. Ze Saigonu letěli rovnou na Phu Quoc. Po 4 dnech jsme konečně kompletní.

Žába mezitím opět emigrovala z mojí koupelny dírou k Tonymu.

Večeře ve městě…
Večerní trh je plný lidí. Hlavně cizinců, tak se všichni restauratéři překřikují a lákají. Jeden z nich mě chytl za ruku a tlačil ke kádím s mořskými potvorami, nutno podotknout, že jsem v tu chvíli měl chuť to jeho stopadesáti centimetrové tělíčko nacpat do kádě s kraby.
Říkám: „Jsem tu s přáteli a ti na mě čekají. Děkuji za pozvání, už musím…“
„To je v pořádku. Sedí támhle.“ ukazujíc na Markovo do očí bijící růžové tričko
Aha. Zaujali mě nakládané žáby, jsou prý výborné, nicméně je malá a má samé kosti. Obří krevety, mušle, oliheň a bageta utopená v bylinkovém másle. Co víc si můžu přát? Zatím je to nejdražší večeře v mém životě, ale výsledek stál za to.

Chtěl jsem bábině koupit jeden malý peníz štěstí. Úplně na konci ulice v jednom tmavém zákoutí, kde skoro nebylo živáčka, seděla stará vrásčitá paní s „obchůdkem“ na dece rozvinuté okolo sebe.
Říkala pořád: „fáj, fáj“ a já na ni koukám, jak ta trubka a dokola se ptám „How much?“ Pak ukazuje na prstech pět. Dobře tedy, vytahuju 5000 dongů (5Kč) a ona začne řvát: „fáj, fáj“ a ukazuje na dolar. Hahá, tak to jo holka, za tenhle shnilý kus plechu ti pět dolarů nedám.

Vůbec nejsme unavení. Já jsem spal asi 4 hodiny, ale i tak bych se ještě proběhl po pláži (kdyby nebyla plná odpadu). Jdeme si sednout na pláž. Po pár Saigonech dostávají Tony s Marikou přezdívku Tom a Jerry. To jak do sebe pořád rýpou. Aby mě nevynechali – Erik de Lazar – zatím nejdrsnější přezdívka, co jsem kdy dostal (až na toho striptéra).

Postřeh dne: Vietnamští číšníci nenosí peněženku, takže když jim dáte větší bankovku, odběhnou za bar nebo úplně z hospody pryč! Nebojte, do 10 minut jsou zpátky s přesnou částkou. Pro nerozhodného a skrčkatého Čecha bude zřejmě placení celého stolu najednou asi docela záhul. Představte si ten pocit, když vám donesou účet na jeden milion. Zkusil jsem zaplatit sám za sebe, tak jak je zvykem u nás. Koukala na mě jak na blbce.

Den 6., 3.4. Bai Sao

Petr dělal geroje: „Pojďte do vody!“ Myslím, že večer docela litoval dobrovolného přidání do našeho klubu rudých topinek. Pro místní jsme atrakce, už nás jejich zvědavé pohledy nijak nerozptylují. Pozitivní bylo, že jsem objednal tři drinky a nikdo je po mě nechtěl zaplatit. Ještě aby jo! Půl hodiny čekat na mojito a na vlastní oči sledovat, jak do malé sklenice nasype normální cukr, neperlivou vodu, 4 lístky máty (nerozdrcené) a místo limetky dá citron. Ano, tak to tu chodí.

Vzhledem k naší předchozí zkušenosti se den víceméně proseděli na baru anebo pod palmou. Nechápu, že se místní nepotí. Dle teploměru na baru je 32° ve stínu. Holky do vody bez trika nešly. Hlavní atrakcí dne se tak stal Petr a jeho „pozdrav“ holou zadnicí, který dostal do kolen celý čínský autobus a snědá kráska v bikinách. Sázeli a dohadovali jsme se odkud je, ale nikdo si netroufl nebo nechtěl zeptat. Typoval jsem Chorvatsko. Když šla okolo Petra, hlavní držky výpravy, rozvaleného na lehátku, zeptal se nenuceně: „Where are you from?“ Odpověď: „Croatia, Zadar.“ Vyhrál jsem! Nakonec byly hrdinou dne moje polarizované brýle, se kterými byly barvy sytější, moře modřejší, a z nenápadných obláčků v dálce se vyklubaly 3 velké ostrovy. Tak jsem je nechal kolovat.

Zajížďka do rybářské vesnice na jídlo – to zabil. 14ti letá obsluha komunikovala pouze místním dialektem. Trochu luxusnější restaurant na pilotech, tradičně ruce-nohy nepomáhaly. Marek to zase vychytal. Dal si něco kuřecího, podle jeho slov: „nepoužiťelné jedlo“. Koštujeme hot pot s kraby – výborné.

Zase je vedro, nedá se spát.  Lehám si na verandu do síťové postele - hamaku. Cvrčci hrají noční serenádu a sýček na trámu valí oči. Únava padá.

Den 7., 4.4. Phu Quoc-Saigon

Ranní koupání bylo opět super. Až na ty všudypřítomné igeliťáky. Kluk-pinkl z baru se dnes ráno tváří obzvlášť otráveně. Ananasové lívance jsou super.

Odjezd 12:45 z hotelu. Hned po příjezdu na letiště procházíme s Hankou papíry. Někde mi tam lítá 41 dolarů a nevíme za co. Po delší debatě bylo zjištěno, že peníze měly být na letenku, kterou mi nikdo nerezervoval, tudíž jsem byl jediný bez letenky. FUUUUUUUUUUUUUUUUUCK!!! Hlavně, že už z Brna mám hryzavý pocit, jako bych na něco zapomněl. Teď ještě, jestli je vůbec volné místo. Naštěstí slečna na přepážce uměla anglicky a letenku s posledním volným místem v letadle vybavila. Stála pouhých 1.688.000 dongů (81 dolarů), které mi budou chybět. Last minute tady nevedou. Marka, jak byl oteklý a změnil i barvu rasy, nechtěli pustit do předletovky. :-) I když si sundal brýle, tak si ho celník dlouze a nevěřícně prohlížel. Já mám co mluvit!
Holčina z celnice se mě nasupeně ptá: „Máte u sebe nějakou vodu?“
„Jasně, že ne,“ odpovídám suverénně
Ještě jednou se na mě vážně podívala a ptá se znova: „Můžu se podívat?“
Otevřu batoh a tam 2 litrovka vody. Jen jsem se blbě zašklebil s tím, že „je to dárek“.
Petr se začal řehtat a dodal: „Koupím ti příručku… Buran jede do města.“

Na letišti v Saigonu se nás zase snažili natáhnout. Tentokrát ve směnárně. Já ti dám bank closed!

Připadá mi, že při tom druhém průjezdu Saigonem je těch motorkářů 2x víc. Co mě zaujalo víc, že v každém druhém parku mají „udržovací koutek“ s hrazdou, rotopedem a orbitrackem. Pak vidíte 2 starší pány šlapající jak o život proti sobě, div nespadnou. Náš spací bus má odjezd až 23:50. Volba byla jasná – jde se do města.

Čerstvý Durian na trhu vypadal výborně. Už při přistání jsem pocítil  typický pach, který tento plod vyluzuje. Je to jako, kdyby jste hodili shnilou zeleninu do kanálu a tam ji pár dnů nechali uležet. A chuť? Stejná jako aroma, trochu mazlavá. Někdo (i já) nedokáže zvládnout jeho silnou chuť. Díky bohu za Jackfruit. Fascinováni (jako většina Evropanů) záplavou motorek, koukali jsme  v dál na rušnou 6ti proudou křižovatku. Jenže mi ji měli přejít. Přecházení silnice je adrenalinový sport. Při hustotě dopravy prakticky nemožná věc. Přechodů je pomálu a i tak přednost nemáte. Systém je následující – skočte do silnice, velmi pomalým a lehkým krokem, bez trhaných pohybů přejděte. Budou troubit, blikat,  ale v klidu vás objedou.

Palác Nezávislosti (také Sjednocení) stojí za vysokým plotem, chráněný dvojicí tanků T-55. Osvětlený je jen sporadicky. Asi aby nebyly vidět velkorážné protiletadlové kulomety na střeše. Kluci-dědoušci únavou nemohou dál, tak si ustlali na trávníku před vrátnicí. Rozlehlý park před palácem je plný lidí a propagandistických banerů. Rudé, propagandistické banery jsou jen před vojenskými a reprezentačními domy. Na protější straně parku je katedrála Notre Dame. Park je jeden velký piknik. Klábosení a dobré jídlo. Po cestě nazpět jsme procházeli Saigonskou Stodolní. Samé bary, disco a puby plné turistů. V jedné hospodě měli na stole něco jako pípu, ale průhlednou (připomínalo to lávovou lampu) a na kohoutek, jak u sudu na víno. Zaujatě hledím na tu podivnost, otočím se a v tu ránu do mě najel děda na skůtru. Jedna rychlá reakce, rána a ruka, jak ryngle celá od krve a kolomazi. Děda se zašklebil a ujel. V cestovní kanceláři jsem si to vydrhl a vyčistil slivovicí. Díky strejdo Dušane! Očividně lehká děva se při pohledu na mou ruku zarazila a snažila se mi nejdřív „ulehčit“, když viděla, že nemám zájem, tak se snažila mi prodat trávu na umírnění prožitých útrap. Stačilo si cvaknout z placatky a dala pokoj. Noční lůžkový bus přijel podle asijských zvyklostí včas pozdě o 20 minut. Hned u vstupu jsme vyfasovali pytlík na boty – spací bus se striktně udržuje v čistotě. Řidič jede jako prase. Polňačky, nepolňačky - tankodrom hadra. Sotva si začnu užívat chvilku spánku, vytáhne mě z něj prudké brzdění a tvrdá podlaha pár metrů od postele. Toto absolvuji ještě jednou. Říkal jsem si na co je ten bezpečnostní pás na posteli.

Den 8., 5.4. Dalat

Probuzení stálo za to – druhý řidič do mě šťouchl a zakřičel: „Pane, jsme v Dalatě!“. Oproti Saigonu, kde teplota neklesla ani v noci pod 25° a vzduch byl těžký, mixnutý smogem, byla tady opravdu zima (odhadem 15°) a čerstvý vzduch. Krajina je kopcovitá. Všudypřítomné palmy nahradily borovice. Je až neuvěřitelné, jaký tu mají pořádek a uklizeno. Nikde žádné odpadky, keříky ostříhané do různých tvarů, parčíky a veřejná prostranství budí dojem právě posečené trávy. Ubytování máme v hotelu Pink House. Zatím je to top. Na předzahrádce stojí renovovaný Brouk a okolí je koncipováno jako japonská zahrada, plná obrovských bonsajů. Prostě nádhera. Check in je až od 11 hodin. Super, není ani 7 ráno. Dal bych snídani. Chlapík na recepci poradil výbornou pekárnu Lien Hoa. Moderní a všemi vůněmi prosycená pekárnička s restaurací v 1. patře s balkónem. Francouzi tu hold něco zanechali. Přecpaní croissanty s kávou a různými koláčky, vydali jsme se na trh. Ten je v plném proudu. Kuba Iršík bude mít asi smůlu. Prolezl jsem všechny patra tohoto trhu, smrdícího Durianem a sušenými olihněmi a nic. Když se zeptám na curry, tak hledí jako co to po mě chceš nebo „oké, oké“ a cpou mi něco úplně jiného. Navíc v Dalatě dost neradi smlouvají.

Udělali jsme s Petrem rychlou chlapskou dohodu – sprcha, čisté (nepropocené) oblečení, průzkum na opačnou stranu města. Přes hlavní ulici byla hnusná betonová stavba – krajská nemocnice. Celý areál byl plný lidí, prošli jsme ho křížem krážem a řeknu vám, nechtěl bych tam ležet. Z venku ještě dobré, uvnitř ne. Areál je poměrně velký a má jen jeden vchod, takže jsme se tam chvíli motali pro srandu místním. V okolí je malý růžový kostelík zasvěcený panně Marii. Super zpestření bylo, že jedna paní dělala před vstupem čerstvou šťávu z cukrové třtiny. Půl litru za 6Kč. Podle Petra mnohem lepší než Kubánská. Dále již prakticky nic nebylo. Jen šestipatrová šílenost patřící místní policii a krámek šíleně vyřehtané trhovkyně. Prodala nám celý trs mini banánů (asi 2kg) za 10kč. Sotva jsme se vrátili na hotel, přišel přes hodinu trvající liják, který opět stáhl teplotu na odhadovaných 15°.

15:30 sraz na obhlídku města. Svítilo slunce a bylo zase vedro. Během pár vteřin se zatáhlo a liják se opakoval. Rychle nakoupené pláštěnky s pandou nepřinesly štěstí. Pršet nepřestalo. Po cestě jsme zapadli do jedné prima kavárny, kde si všichni (vyjma mě) dali vietnamskou kávu (trochu silnější) a pak z ní šíleli. Roztažené zorničky a hyperaktivní chování. Mě by to zabilo nebo bych byl jak veverka z filmu Za plotem. Uprostřed města je poměrně velké jezero s dlouhou kolonádou. Po cestě nás všichni zdravili. Zajímavé, jak těch 2 tisíce „hello!“ za hodinu potěší.

Pomalu zjišťuji, že mi spánkový deficit zhoršuje moji náměsíčnost. Údajně jsem v noci vyletěl z postele a křičel: „Ujede nám bus! Sakra ujede nám to!“ Až po několikerém ujištění, že je bus v garáži, jsem si zase lehl.

Den 9., 6.4. Dalat

Ráno budíček zimou a bolestí v krku. Super. Po strýcově slivovici je to přece jen lepší. Opět díky strýcu Dušane! Sprcha (poprvé teplá), zuby, snídaně a v 8 hodin na recepci. Průvodce nám na brífinku řekl, že pojedeme ještě s motorkářema – 2 holky z Hamburku, 2 Američanky a manželé z Brisbane. Krátká motlitba za duše a hladkou cestu motorkářů. Upozornění pro motorkáře: „Drive slowly, It will be a bumpy ride…“ jsme pocítili záhy. Silnice z Dalatu na kávovou plantáž se zrovna stavěla. Pohled na příkré nezpevněné svahy nebyl zrovna uklidňující. Míjeli jsme rozlehlé kávové plantáže a vzduch byl cítit jasmínem. Na první zastávce nás bratranec průvodce provedl svou farmou na cvrčky, jedinou v kraji. Pěstování je velmi jednoduché – cvrček naklade vajíčka na banánové listí a za 15 dní se vylíhnou pidi cvrčci. Pak je 4 měsíce krmí kukuřičnou moukou a šup na pánvičku. Aby nám to nebylo líto, majitel osobně donesl talíř čerstvě usmažených cvrčků s čili omáčkou. Chutná to jako den stará kůže z pečeného kuřete. Vietnamci hmyz prakticky nejedí, jsou na export do Thajska a Číny.

2. zastávka – továrna na hedvábí. Červík udělá na Moruši kokon, oni ho utrhnou, namočí ve vodě a malý kus vlákna namotají na cívku tkalcovského stroje. Jak je hotovo, pustí se cívka, ta odmotává kokon, až červa úplně odhalí. Z 1 kokonu je asi 600 metrů vlákna. Červík se pak nakládá nebo smaží.  

3. zastávka Místní trh. Spoustu věcí osvětlil. Díky bohu. Malý výcuc:

1) Ve Vietnamu nakupují jen ženy… nebo gayové. Ženy vždy ukecají lepší cenu, než jakou by si chlap vysmlouval, proto chlapi nenakupují. Posílají nakupovat matky, sestry nebo kamarádky. Nakupovat pouze odpoledne – je nižší cena než ráno a lépe se smlouvá. To je složité odhadnout, jelikož smlouvání někde vyžadují a jindy to striktně odmítnou.

2) Dokud je žena svobodná, je královna, chlapci a pánové jí všemožně podstrojují, nadbíhají, všechno platí atd., Jak se ovšem vdá, role se obrátí a žena se stane regulérním otrokem rodiny manžela. Má právo jednou za rok navštívit svou rodinu, jinak makat a po práci se starat o děti a domácnost.

3) Neexistuje podpora v hmotné nouzi ani důchody. Nemáš práci – najdi si ji nebo ať se stará rodina. Důchod dostávají pouze úředníci.

4) Smrt se slaví víc než narozeniny. Na den úmrtí někoho z rodiny se všichni sjedou, pokecají, zapijí a pak společně pálí papírové oběti (náhražky toho, coby se zemřelému mohlo hodit) – televize, mobily, peníze, flašku rýžového vína nebo nový oblek od Armaniho.

5) Jak se o tebe začne zajímat stát, jsi v háji.

6) Ovoce a zelenina je vždy maximálně čerstvá. Nakupuje se každý den, proto prakticky nepotřebují lednice.

Následovala ochutnávka ručně dělaných jarních závitků, „koblih“ (plněné těsto utopené v oleji, vymáchané v cukru), sladké (oranžové) rýže.

4. zastávka Sloní vodopád s jeskyní
Snad jediný moment, kdy jsem litoval, že nemám GoPro kameru. Dostat se od vrchu s převýšením 30 metrů dolů pomocí jednoduchých schodů vytesaných do skály a pomocí výrazně modrého zábradlí ručkovat až dolů. Proláklinou se dostat přímo pod vodopád. Stačí chvilka a můžu si trenky kroutit. Pecka.

5. a poslední zastávka – oběd u rodičů a ochutnávka tropického ovoce
Zahrada sice nevypadá moc udržovaně, nicméně tu mají snad všechno – mango, jackfruit, durian, avokádo, kokos. Průvodcova sestra – buddhistická mniška - uvařila obyčejné smažené nudle s trochou zeleniny. Jednoduché, rychlé a naprosto dokonalé. Nemohli jsme se jich s Petrem užrat. Docpání ovocem přišlo velmi brzo potom. V průběhu ochutnávání začalo hezky asijsky pršet. Sice jen několikahodinový, zato brutálně silný liják. Jelikož byla střecha z vlněného plechu, nebylo slyšet ani protisedícího. Zpoždění nabrané deštěm už nešlo dohnat a nám jel vlak z Nha Trangu, což bylo ještě pár hodin autem přes hory. Následoval další rychlý úprk (k naší nelibosti) zpět do hotelu pro batohy. Přejezd hor přinesl další nádherné scenérie – plantáže, políčka a malé farmy. Teplotní rozdíly jsou hodně cítit. V nížinách je dusno a horko, ve výškách zima a dýchatelno. Mlha, jaká nás tu potkala, neměla konce, což bylo možná dobře, protože pak nebylo vidět ze srázu dolů. Nervy drásající jízdu úzkou horskou silnicí plnou brzdících pásů, jsme strávili s hlavami z oken, snažíc se trochu navigovat řidiče.

Vlak Nha Trang - Da Nang
NO DO PRDELE! Nečekal jsem zázrak, ale tohle byl hodně hardcore. Špinavý sovětský vagón, který ještě pamatuje Gagarinova dědečka, místo kupé jen dřevěné lavice ve společném (nekonečném) vagóně, do kterých se vleze jeden Amík nebo dva Vietnamci. Navíc mezi těmi lavicemi naskládali krabice s ovocem (bohužel zabalené). Čekalo nás kouzelných 10 hodin jízdy. Sotva jsme si krosny naházeli do přihrádek, ozvalo se břicho. Petr vtipkoval, že v celém vlaku není jediný záchod, jen umyvadlo v umývárce. V mé situaci to nebylo vůbec vtipné, prošel jsem celý vlak tam a zpět a nic. Třetí sračka po Lariamu se ozve vždy v tu nejvhodnější chvíli. Hlavou se mi proháněli katastrofické myšlenky. Byl pravý čas jednat. Odchytl jsem nejbližšího průvodčího, ten mi otevřel “záchod“. Turecký typ, špeluňka 1x0,5 metru. I chcípák jako já měl problém se tam nasoukat. Nebylo se kde chytnout a to nemluvím o barvě zdí a „rovných“ kolejích. Div, že jsem z toho záchodu nevyletěl oknem. Kalhoty jsem se ani nepokoušel rozepínat, prostě jsem je švihem stáhl. Po artistickém výkonu a koupeli v antibakteriálu, kdy mi bylo už všechno jedno, se Hanka dohadovala se všemi průvodčími, zda by bylo možné připlatit lepší místa. Petr se mne zeptal, proč se tlemím? První uvolněný důvod je popsán výše, druhý důvod vysvětlen: „Kdyby to bylo jednoduché, tak by to nebyla sranda.“ Asi po půl hodině dohadování a volání na všemožné infolinky, vedoucí a známé průvodčích nám bylo oznámeno, že ve vlaku nic extra není. Při představě, že strávíme noc, jako místní spící všude okolo po zemi (a krabicích) Tonyho zlomila. V životě každého cestovatele přijde chvíle, kdy i ti nejotrlejší a nejzkušenější podlehnou okamžiku a nedokáží ho vyřešit. Proto je lepší jezdit ve více lidech. Na protest si vzal „řízené bezvědomí“ a zabavil si jednu lavici. Po slabé hodince vytuhl a už mu nevadilo, kde je a co všechno s více jak dvěma nohama kolem něj a na něm pobíhá. I průvodčí si za náma lehnul. Místní pomalu přestávají nadšeně zírat. Marek nejspíš taky rezignoval – vůbec nenadává.

Vzhledem k tvrdosti lavice, na které se fakt nedalo spát, jsem se rozhodl, že pojedu nonstop. Zkusil jsem v tichosti projít celý vlak, ale vzhledem k tomu, že spolucestující spali opravdu všude, to byl fyzicky náročný výkon přelézat, přeskakovat a protahovat se mezi nima. Noční show nám třem (já, Marek, Petr) zajistil Tony svojí omámenou mimikou a neustálým polohováním „opa zombie style“. Silvu zase neustále ošahával jeden přítulný Vietnamec nohou. Jiný kraj…

Výherkyní za nejoriginálnější spací pózu je Silva!!! Gratulujeme.

Postřeh dne: monotóní zvuk vietnamské železnice má beat jak písnička 8mile od Eminema.

Den 10., 7.4. Wonder train

Prospaná noc, jestli se tomu tak dá říct, měla TVRDÉ následky. Necítím zadek, oči zalepené a pálí, kostrč nacpanou až v krku. První co jsem po probuzení zahlédl, byla pionýrka na cestě do školy. Umírala smíchy, tak krásně jsme vypadali. Nebo vypadal? Ještě 2 hodiny do Da Nangu a už teď je vlak nacpaný. Naproti nám si sedla „cigánská“ rodina horalů. Mluví hrozně rychle a nahlas – nikdo jim nerozumí a vůbec se nesmějí. Míjíme nekonečná rýžová pole.

Na to jak je Da Nang velké město, má hodně malé nádraží. Jediná zajímavá věc byla lokomotiva před nádražím. Chlapík od Easy Riders se mě zeptal odkud jsem – tradiční ice break. Říkám z Evropy a on na to „Russia?“ Tak to jsi kamaráde pěkně podělal! Ukázal jsem na něj nově naučené gesto, které se ve Vietnamu považuje za extra urážlivé a odešel.
Da Nang bylo první město obsazené Američany a veškeré další zásoby a Mariňáci prošli tímto přístavem. Jinak je to turistická destinace horšího rázu než Hurgada nebo Sharm el Sheikh. Obří komplexy pro zlaté fakany z celého světa schované za třímetrový plot. To je dovolená na hovno. Hurá do Hoi Anu!

Tak nic. Hoi An je vyhledávaná turistická destinace v Unescu, plná převážně západních turistů (Francouzi, Angličani). Podle toho to tu taky vypadá. Ani ne za půl hodiny nás odchytlo deset naháněček krejčovských salónů, aby jsme si nechali ušít oblek na míru. Paní s tradičním rýžovým kloboukem chtěla za pár banánků 50kč (v Dalatu za 2 kila 10kč). Oslovení začíná vždy stejně: „Maj fénd, maj fénd! Vé jů fom?“ Se to snad učí na základce. Nic, kašlu na to. Jdu se vyspat. Nikdy nebylo povlečení tak jemné a postel tak měkká.


Den 11., 8.4. Hoi An

V 5 ráno začala asijská diskotéka. Ještě, že nezpívali karaoke. V každém domě je malá svatyně, kde pálí vonné tyčinky a nechávají různé oběti (pivo, chleba, panáčky, rýži, sušenky…). Poprvé však zapálili i malý oheň, který dýmil, že když jsem otevřel dveře, myslel jsem, že hoří. Snídaně byla sice již asijsky opožděná, zato však luxusní. Vše naprosto čerstvé, uvařené přímo před námi.

Rychle obléct, zaplatit vyřehtanému dědovi dolar za kolo a jedem. Dáme si kolečko kolem Hoi Anu. Marek s námi raději nejede, ještě pořád má odstín „Pininfarina“. Je příjemně teplo, fouká slabý vítr. Hned za městem špatně odbočíme a zase se platí. Tentokrát za fotku krávy (nebo někoho na krávě). Otáčíme, pojedeme na pláž. Zase chyba. Už z dálky na nás 4 mávají. Mají placený parking na kola – zase cvakat. Necháváme kola venku před závorou a jdeme se postupně podívat. Oproti Phu Quocu je moře chladnější a vlny větší, tak na surfování, ale ne na plavání. Opět otáčíme, třeba se najde jiná pláž. Projíždíme dlouhou ulicí novostaveb, všichni tady staví. Slunce pálí a mě pomalu dochází, že jet bez klobouku není úplně ideál. Klobouček zakoupen. Ještě zbývá pár hodin čas. Parkujeme v centru naproti chrámu. Fresky po stěnách jsou staletí staré, ale i tak pro Evropana kýčovité. Jiný kraj… Koukám na obrovský pozlacený portál, zlaté krovy, zlaté draky. Fakt mají rádi zlatou. Poslechnu si pár vět od průvodce, chvíli s ním pokecám. Otočím se, abych ostatním ukázal srozumitelného průvodce, ale jsou všichni pryč. Nu což, někde budou.

Procházím celou (právě rekonstruovanou) zahradu. Všude nesmí chybět dračí námět – symbol síly a bohatství. Zadní uličkou se dostávám do malého parčíku se sochou na památku Kazimierze Kwiatkowského, polského architekta, který se zasloužil o zasazení města pod UNESCO. Jak už bývá smutným zvykem, zemřel 2 roky předtím, než se tak stalo.  Město bylo víceméně čínské, nicméně všechny Číňany vyhnali z Vietnamu roku 1979 po prohrané čínsko-vietnamské válce. Nepřipadá vám to povědomé? Historie Česka a Vietnamu je v základě hodně podobná – vzájemné ovlivňování kultury se sousedním impériem v dobrém i zlém, boj za nezávislost, věčné jednou prohrané, jednou vyhrané války a na konci rozkmotření s vyhnanstvím.

Náhodou nalézám Tonyho s Petrem uprostřed mostu. Je něco málo po poledni. Slunce pálí – chce to najít nějaké občerstvení. Voda v petce je dávno vařená. Domácí pivo za 5kč? Proč ne, jen pít se to nedá.

Vymýšlíme, co dál. Otočím se a jsou zase pryč. Tak se opět procházím sám a nasávám atmosféru. Na nábřeží vysmlouvávám super hamak za babku. Přes den je tu klid. Cestovní, oranžové triko se ukázalo jako prozíravé řešení. Viděli mě z hospody na 100 metrů.

V hotelu na nás čekalo překvapení ve formě obědu zdarma. Marek neztrácel čas. Na balkónovém stolečku je 5 prázdných plechovek od Heinekena. Heslo oběda - udělej si svůj Nem (jarní závitky) – výborné právě udělané s rýžovým papírem a zeleninou, dochucené smradlavou chilli omáčkou. Konečně se hodily ty piva, co s sebou táhnu z Brna. Holky poslední pivo nechtěli, tak jsem ho dal darem recepční, ať si ho dá holka jedna ušatá.

V 15 hodin (kupodivu přesně) přijel odvoz do Hue. V autě seděl i jeden chlápek navíc. Jsme zvyklí, na nic se neptáme. Najednou chlápek spustí perfektní němčinou odkud jsme a jestli nám nevadí, že s námi pojede. Vypadlo z něj, že je průvodce pro Němce a Švýcary (údajně studoval jen v Hanoji). Dal nám výbornou rychlo-prohlídku Da Nangu z auta + tipy kam v Hanoji určitě zajít a na co si dávat pozor.

Noční Hue
Královské město bylo šílené rozčarování. Po nejlepším uvítání v hotelu (hotel Jade) vůbec – studená domácí limonáda, ovoce a zmrzlý ručník, ještě lepší večeři, kde se dvacetkrát omlouvali a za všechno pětkrát děkovali, stačilo vytáhnout naše bílé paty… nalepil se na Marka (měl na sobě křiklavé, růžové tričko s nápisem Vietnam a vilný pohled) borec na motorce a nabízel dámskou společnost. Marek se zkušeně ignorantsky pousmál a chlápek dal pokoj. Tony chtěl omrknout (Parfémovou) řeku, cca 800 metrů od restaurace. Za tu dobu nás 6x zastavili, jestli nechceme trávu. Zatím sranda. U vody začala houstnout atmosféra, tak bylo lepší jít zpět na hotel, jenže mi se vydali jinou cestou.
1. chyba
Bloudili jsme a bloudili poloprázdnými ulicemi, na kterých se dalo potkat jen dealery nebo prostitutky.
2. chyba
Nevrátili jsme se na známé místo a já vůl to nevyžadoval.

Nalepil se na nás jeden chlápek s rikšou a chtěl dolar za to, že nám poradil (blbě) cestu. Hned jak se vrátím, tak si koupím kompas. Jména ulic jsou pouze na křižovatkách. Pořád nás někdo zastavoval a chtěl poradit… a pak prodat hulení. WTF?! Moje pocity byly dosti smíšené, takže jsem rozhodl, že se vrátíme k řece a půjde se původní cestou. Korunu tomu nasadil jeden gay, co si očividně kupoval hulení (hrozně nenápadně) a maskoval to obětím. Na recepci seděl Marek ve svém mimo/zamyšleném výrazu. „Chalani! Iděte na jedno?“ Tak jo. Ve chvilce zvláštního klidu v „1. pubu v Hue“ se mě Marek, vážně, zeptal: „Erik, čo si to za Čecha? Veď ty vuobec nepiješ pivo.“
„Pánové, vy jste Slováci. Víte prd co je dobré pivo!“

Na baru jsem se dal do řeči s jednou slečnou. Pár panáků a vzájemné sympatie začali dělat z původně nevinného pokecu své. Chtěla jít bokem. OK! Než jsme vyrazili, chtěla zaplatit.
„Za co platit? Vždyť panáky jsou zaplacené,“ nechápu
„Ty mi nerozumíš. Musíš nejdřív zaplatit.“
Jo takhle! „Tak na to zapomeň holka!“
 V životě jsem se nikomu takto nevysmál.

Den 12., 9.4. Hue

Informace do začátku – ve Vietnamu se držení, užívání i distribuce marihuany přísně trestá. Ve výjimečných případech můžete dostat trest smrti. V noci to tak nevypadá.

Ráno jsem vstal brzo, nějak se mi nechtělo spát. Potichu jsem se vytratil před šestou ranní. Před hotelem byl čilý ruch, ulice plná lidí a stánků. Naproti byla rychlorestaurace – paní dělala jen polévku Phó a maso na špejli. Výborná snídaně za 30Kč.

Na Hamburger Hill, leteckou základnu v údolí Khe Sanh nebo do tunelů poblíž Hue nepůjdeme. Khe Sanh a Hamburger Hill jsou součástí jedné trasy a jsou na Kambodžských hranicích. Je to cesta na celý den a ostatní military příliš nebere. Škoda. Do tunelů půjdeme až nakonec v Cu Chi. Khe Sanh a Hamburger Hill mají společné 2 věci – 1. Amíci zjistili, co je to partyzánská válka (dostali solidní klepec), 2. nasypali tam tolik bomb, že z původní scenérie toho moc nezůstalo. Kóta 937, jedním z bojujících vojáků pojmenovaná Hamburger Hill, dostala svou přezdívku, kvůli 10 dnům tvrdých bojů, tzv. mlýnku na maso.

Zdá se, že všechny města Vietnamu jsou tak nějak stejná. Rozdíl je patrný akorát v chování a to v Hue je zatím nejvřelejší (možná je to hotelem). Dnešní výlet po hrobkách dynastie Nguyen začal v první, velmi rozlehlé stavbě Tu Duc. Silný vliv buddhismu a feng shuei je tu cítit na každém kroku. Plná nádherných ornamentů s draky a lvy (většinou vykládané porcelánem a polodrahokamy). Spousta svastiky, která je tu opravdu všude neznalého člověka zaskočí a je pravda, že i mě z toho bylo občas zvláštně. Přitom svastika je symbol štěstí, života nebo boha.

Věčný klid krále střeží před vstupem do hrobky samotné, čestná stráž nefritových vojáků. Král sám si musel toto místo posledního odpočinku vybrat. Trvalo mu to 11 let a další 3 roky se stavěla hrobka. Sarkofág je na samém vrcholu (velice nenápadném) pod otevřenou oblohou. Za králova života sloužila, jako letní sídlo.

Hrobka Khai Dinh
Pro Evropana určitě na oko nejhezčí či nejzajímavější, bohužel stavěná francouzi. Celá stavba je z betonu! Materiál a vybavení je dovezeno z Indie a Francie. Vnitřní vybavení je luxusní, všude jsou fotografie ze života posledního panovníka. Nad sarkofágem je socha v životní velikosti.

Hrobka Minh Mang
Před vstupem jsme koupili banány od tříletého kluka. Anglicky neuměl ani slovo, ale jak mu to mlelo. A prodal! Máme se ještě hodně co učit. Většina z osmi bran je zapečetěná, trochu je hyzdí rudé, sovětské prapory. Po levé straně je jezero ve tvaru ledviny s parkem. Po pravé straně volné prostranství pro chudinu s řadou nefritových vojáků. Vstup do hrobky je odselektován podle původu, každá sekce je přehrazena pagodou, aby nebylo vidět do té následující – 1. je pro obyčejné lidi, 2. pro měšťany a šlechtu a 3. pro ministry, generály a konkubíny. Hrobka je opět na nejvyšším místě za dvoumetrovou zdí v malém hájku. Východní branou ven rovnou na oběd do dračí loďky.

Pagoda a Thien Mu Temple
Rychlá zastávka před městem. Hned ze začátku se duo paparazziů (Petr a Marika) pokoušeli foto-znásilnit mnicha. J Ale byl v pohodě. Je tu klid. V chrámu probíhá modlitba. Zujte boty a můžete se přidat. Mnich pomalu ve velkém intervalu tluče do zvonu. Zahrada je plná lidí, ale i tak je tu klid. V nenápadném domečku mají zaparkovaný starý Austin, památku na horší časy – jeden z mnichů v něm dojel do města a na protest proti americké okupaci se zapálil.

Největší lekci obchodu nám dala paní na lodi. Nejdříve nás beze slova všechny naládovala, jak husy, pak rychle rozdala každému pití, které se samozřejmě platilo extra a pak využila každé minuty a každého zaváhání k prodeji čehokoliv. Poté co s uraženým výrazem (prodala pouze 10 předražených cetek) všechny obešla s Tip Boxem, novinkou okoukanou v zámoří. Nejdřív napálí pití, potom krámy druhořadé kvality a ještě VYŽADUJE dýško! Přitom se ve Vietnamu dýško nikdy nedávalo. Další prohřešek západní civilizace. Nakonec nás vysadili na zarostlém břehu řeky a běžte si. Díky bohu hned naproti vstupu do Citadely.

Zrovna před jednou z mnoha bran Citadely, kde jsou ještě patrné stopy po ostřelování při ofenzívě Tet (nový rok), mi umřel foťák. Nejdřív palác rozbombardovali Francouzi, potom sami Vietnamci při ofenzívě Tet a zbytek dorazili Amíci při znovudobývání města, kdy skoro celé lehlo popelem (mimo jiné i obloukový most). Tato část historie války ve Vietnamu je docela “hezky“ zobrazena v celé druhé polovině filmu Full Metal Jacket. Takže nemám fotku 350mm pevnostních kanónů, vstupní brány, ruin paláce a nádherných, zašitých zahrad daleko od turistických davů. Citadela se zakázaným městem je vlastně město uvnitř města. Za vysokou zdí vnitřního paláce se nachází rezidentní oblast, několik škol a vojenské muzeum.

Petr se náhle ztratil. Po hodince hledání a prošlém paláci mě napadla nejjednodušší a nejstupidnější myšlenka – pošlu mu sms! Jenže nemám telefon. Ostatní mají. Záhy přichází odpověď – nemohl nás najít, tak se vrátil do hotelu.

Večeře v grilbaru se hezky česky zvrtla. Dámy odešly a my, pánové, jsme tahali jedno pivo za druhým, až z nich byla zakroucená řada přes celý stůl. Frantíci u vedlejšího stolu jen nevěřícně koukali na hada a ptali se, kolik nás to vypilo. Ještě víc nechápali odpověď, že to jen my čtyři. No jo – beer nation.

Den 13., 10.4. Hue

Naprosto luxusní snídaně – mísa čerstvého ovoce, domácí džus (viděl jsem přípravu) a palačinka rovnou z kuchyně (asi 2,5 metru). Holky z hotelu Jade neustále usměvavé a pečující. Jestli jsou všechny Vietnamky takovéto, tak už nechci žádnou jinou. :-D Krátký průzkum okolí – pozdní snídaně s místníma - maso na špejly, rozcvička na fotbalovém stadionu.

Procházka po městě – opět boj s pouličními prodejci se zaručeně originálními Ray Bany a Polaroidy. Sunglasses kartel, nejde se jim vyhnout. Šestý prodejce byl velice neodbytný a  pořád nám něco ukazoval, předváděl, snižoval cenu, až si Petr jedny koupil. CHYBA. Měli jsme ho za zadkem ještě půl hodiny. Tony ukázal super flignu na smlouvání – řekni třetinu ceny a chvíli ukecávej, dělej, že je to moc a on sám nakonec cenu stáhne skoro na polovinu, pak stačí vytáhnout bankovku (třeba 50.000 VND) a zeptat se bereš/nebereš? Málokterý odolá pohledu na peníze a jasný obchod.

Návrat byl nejtěžší – procházeli jsme ulicí plnou obchodů s originálním i falešným oblečením. Největší zabiják – boty Dolce Bahahana, Mido in Tialy. Dokonce i české sandále Teva okopčili!

Šupem na nádraží, v 14:35 nám jede vlak do města Dong Hoi. Vtipkujeme, zda bude vlak, jak se objednalo nebo opět Indická železniční. Vlak má  20 min zpoždění. Klasika. Nudu zaháníme tancem a fylozofickými rozpravami s místní trhovkyní (která nám vůbec nerozumí a my jí). Tony vytáhl (vietnamský) hakisak ze Saigonu. Marek se rozparádil a jako správný geroj si ani nesundal krosnu. Pár výkopů a otoček, zakopnul a už parkoval krosnu i se svým zadkem mezi dvěma sloupy.

Vlak je naštěstí v pohodě, až na ten bordel (opravdu mě nenapadá slušnější výraz). Moje sedadlo sdílel náruživý milovník všemožných oříšků. Jsou všude. 3 hodiny do konečné v Dong Hoi.

Nadosmrti jsem poznamenán asijským popem. Hudební kanál pořád dokola. Záchod v „západní“ třídě byl sice turek, ale za to v nerezu a 1x1 metr.

Řidič nám po cestě sdělil, že jedeme po Ho Chi Minhově stezce (jedné z mnoha). Nejsou tu skoro žádné stromy. V dálce se tyčí hory zakryté mlžnou čepicí. Majitel hotelu Farm Stay je ukecaný a družný Australan „co si vzal majitelku hotelu“, milující slovenskou Brynzu. Svět je malej. Hotel je styl Hacienda. Leží uprostřed rozlehlého rýžového pole centrálního Vietnamu. Takovou zelenou nemají ani v Anglii. Za války to bylo nárazníkové pásmo (paradoxně poblíž demilitarizované zóny). Většina těžkých bojů probíhala právě zde a v hotelu je to znát – u bazénu je 500 librová letecká puma, všude po jídelně jsou fotky pyrotechniků  a majitel podporuje místní odminovávací sdružení. Nejvíc jde z jeho cestovky „Easy Tiger“ což znamená něco jako pohoda, klídek nebo lážo plážo (děkuji Tonymu za překlad). Nafasoval jsem „Invite drink“ a s naprostou úlevou zalehl v hamaku zavěšeném venku. Vzbudil mě až majitelův pes – kápo vrčící na kočku ležící mi na břiše.

Postřeh dne: Dokonce života nechci slyšet asijský pop. Všechny klipy jsou stejné, hudba v jedné tónině, příběh s drobnou úpravou taky stejný. V rychlosti – potkají se v restauraci nebo v práci, on se zamiluje (tváří se tragicky), ona ho nechce, on pak celou písničku brečí, nakonec se sejdou a v duchu mravní výchovy mládeže si ani pusu nedají.

<<< 2. část cestopisu ZDE >>>

Komentáře


Komentování tohoto článku je uzamčeno.