Štítek: "adrenaline addicted"

Rok se s rokem sešel a je tu další Babettí prodloužený víkend. Tentokrát plně v režiji našeho hlavního mechanika Dejva. Pojedeme velké kolo kolem Moravy. číst dál

1.den číst dál

Máme tu další hurá akci. Zrovna, když jsem si říkal, že by bylo dobré udělat zase Babettí výlet, ozval se Dejv. Tentokrát se jede na Slovensko. číst dál

Tento zvláštní rok jsme původně zahraniční cestu neplánovali. Ne ze strachu z koronosaura, ale kvůli nadměrné buzeraci ze strany úřadů. Nakonec nebyl problém byrokracie, ale počasí. Skoro tři měsíce pršelo a v několika oblastech země byly silné záplavy. číst dál

Výběh jednotlivci - 12:30, krásných 31°C, sluníčko. číst dál

Původně se domlouvalo na další cestu Slovensko nebo Bulharsko. Vzhledem k ne úplně dobrým zkušenostem z první cesty, se rozhodlo pro Slovensko. A jelikož rok uběhl rychleji než by se zdálo, a protože všichni hodně pracovali, došlo k domluvě jinde. Starouškové si odhlasovali poklidnou dovolenou… :-D číst dál

Motto: Babettám zdar! číst dál

Poslední dobou se mě spousta lidí ptá na potápění. Pokusím se to tady nějak shrnout. číst dál

Od začátku dne šlo všechno do háje. Nechtěný budíček byl velmi brzo – neplánovaný výlet do práce. Bágl byl sbalený za pár minut, ale bylo mi jasné, že jsem na něco zapomněl. Hlavně, ať brácha nezapomene spacáky a stan. číst dál

Voda čistá. Hned v úvodu nám jeden z pravidelných návštěvníků kazí náladu – potopené letadlo AN-2 s mrtvými „piloty“ už tu není. Odvezli ho někam do Katowic. Ach jo. číst dál

Zaspal jsem. Není ideálnější způsob, jak začít den. Velkej Tom nebere telefon –asi je na motorce. Napsal mi v osm ráno na messengera, že chce vyrazit. Původně jsme měli jet spolu na mašinách. Já ale nemám kufr a navíc mi v ní včera nějak divně klepalo. Výstroj jsem si naházel do kabele a šupem na Znojemsko. Musím to vzít po okreskách, protože nemám dálniční známku. Nicméně na okreskách je to stejně lepší. Není nuda a uvidíte kus země. číst dál

Martin po několika letech a spoustu ujetých kilometrech prodával svoji japonskou lásku. Domluvili jsme se na předprodejní ukázce s krátkou projížďkou. Náhodou jsme se potkali v šalině. Cestou k němu jsme probírali, co s tím bylo a co se s tím dělalo. Od Martina se jelo do blízké garáže, kde mě navlíkl do své kombinézy, helmy a rukavic. Ještě, že jsme oba hubeňouři. Byl krásný jarní večer. Začalo se ochlazovat. číst dál

Naše tee pee se jmenovalo „Vibrace“. Už si nevzpomínám, proč jsme ho pojmenovali zrovna takto. Pravdou zůstává, že se kolem něj pořád něco dělo. Všech sedm kluků žijících každé léto po jeden měsíc ve Vibraci, bylo sígry doma i na táboře. Harry Potter se svým porušováním zaběhnutých řádů ,byl proti nám břídil. Nechápu, jak nás mohli nechat pohromadě. Nebylo dne, kdy jsme něco nevyvedli. Banda pyromanů, chemiků, dobrodruhů a neskutečně soutěživých bláznů. Ze všeho nejvíce nás bavily noční bojovky. Jednoho krásného dne jsme dělali “bobříka“ horolezení a slaňování. S údivem jsme zjistili, že někde v okolí je další tábor a že se nejspíš jedná o skauty. Samozřejmě to hned vyvolalo konspirační teorii na téma, co jim uděláme. Cestou zpátky se diskuze rozjela do takových mezí, že nás museli vedoucí mírnit. Na chvíli byl klid, nicméně jsme se k tomu přece jen  vrátili. V hospodě jsme se od místních dozvěděli, že se opravdu jedná o skauty. Jejich tábor měl být hned za kopcem v údolí asi 6 kilometrů od nás. Večer po sněmu jsme si ve stanu sedli spiklenecky dokola ohniště a začali vymýšlet plán přepadu. číst dál

Aneb jak se český Honza do války ve Vietnamu dostal. Tuhle knížku měli v knihkupectví ve výprodeji a já si ji koupil bez toho, aniž bych se nějak zvlášť pídil po obsahu. Jednoznačně mě zaujal název. Jako "veterána" z Vietnamu (bráno s velkou nadsázkou viz Deník Vietcongčíka) mě zajímal jiný pohled na věc, než ten, který známe z amerických dokumentů nebo válečných filmů. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem zjistil, že autor je Čech. Úvod je zajímavý už jen z hlediska aktuální imigrační krize – první kapitola by se dala shrnout jako náhled do neskutečně restriktivního emigračního aparátu západních států. Být uprchlíkem v šedesátých letech nebyla taková dovolená jako dnes – podpora vyšla tak akorát na jídlo, ubytování ve sběrném táboře se normálně platilo a podmínkou pobytu bylo pracovat hodinu denně pro dané středisko (úklid, sekání trávy apod.) Spousta států uprchlíky nepřijímala vůbec, některé jen na omezenou dobu. číst dál

Po telefonu mi sdělili, že nemá smysl zkoušet něco menšího, pokud neměřím dva metry. Mám jít rovnou na šesti kilo. Uff. To bude maso. Před jízdou opakuji, že krom minibiku a skůtru jsem na motorce nejel. Po několika minutách vysvětlování technických parametrů, výhod a nevýhod všech kubatur v garáži, dávám na radu a jde se. číst dál