Deník Vietcongčíka vol. 1 - 2. část

Napsal Erouš (») 13. 5. 2014 v kategorii Cestovní reporty, přečteno: 683×
foto-clanky/hpim5549.jpg

Pokračování 1. části

<<< 1. část cestopisu >>>

Den 14., 11.4. Farm Stay hotel

Jsme trochu výš, tak je vzduch příjemně teplý a tak akorát vlhký. Jedeme po jedné z mnoha Ho Chi Minhových stezek. Tato je Laoská. Celkem měla kolem 20.000 kilometrů a sever (zlý komunistický) přes ni převážel zbraně a zásoby pro povstalce na jih (Vietcong). Američani tuto oblast silně a pravidelně bombardovali. V údolí je na polích spoustu jezírek – jsou to krátery po bombách. Místní jim říkají „American donated fishponds“. Je tu nejvíc pomníků Vietcongu (monumentálních) vůbec.

8 Lady Cave
Po „Christmas bombing“ kdy 27 B-52 shodilo bomby na oblast okolo jeskyně, jedna puma odfoukla 5 chlápků z obsluhy protiletadlového děla a utrhla několikatunový balvan, který zatarasil v jeskyni 8 lidí, kteří tam po 7 dnech zahynuli. Na místě jejich posledního odpočinku postavili malý chrám k uctění památky. Vietnamci celkově uctívají víc den úmrtí než narození. Pálí se při tom většinou peníze (pravé pálí jen bohatí) a papírové makety všeho co by se mohlo zemřelému hodit jako oblek od Armaniho, visa kartu nebo auto.

Paradise Cave
Obří jeskyně v obřím národním parku. Pohybovat se můžete jen po vyznačených cestách nebo na golf káře s šíleným řidičem.

Nedokážu si představit, jak v tomhle vedru a vlhkosti mohli mariňáci běhat s 20 kilovou bagáží a M-16 na krku. Já si tu šlapu sotva 10 minut, po chodníku jen s malým batohem a košili můžu ždímat. Jeskyně má celkem 14 kilometrů, z toho přístupné je pouze 1,5 kilometru, ale i tak je velikost ohromující. Na dno se jde po 520ti schodech, úzkým, vlhkým schodištěm. Mají to tu moc pěkně udělané a udržované. Jen těch lidí co tu je. Naši důchodci by si měli vzít příklad. Jsou tu tři shrbené dámy, vypadající, že za chvíli umřou a bez řečí jdou pomaličku nahoru do schodů. Nenadávají na mladé, nestěžují si na artrózu. Pomoc nechtějí. Jdou.

Na cestě zpět potkávám skoro samé vojáky. Někteří sotva chodí, prsa ověnčená metály. Asi veteráni. Pár jich šlo skrz džungli mimo označené stezky – zřejmě vzpomínka na mládí, kdy tu proháněli yankees.
Opět naprosto luxusní oběd (jak jinak). Cestou jdeme kousek pěšky po viaduktu a přes most. V dálce se pár shrbených postav oddává práci na poli. Přesun dále po proudu do další jeskyně. Tentokrát na nafukovací kanoi. Voda je zde kvůli vápenci úžasně modrá. Nafasovat helmu se svítilnou a hurá do tmy. Do útrob jeskyně se musí nejdřív přebrodit po kolena studenou vodou a pak projít asi metr úzké chodby. Nic pro klaustrofobiky a noctofobisty. Musí se postupovat pomalu a opatrně, jelikož vápencové útvary jsou vlhké, pokryté pískem a bahnem a ostré jako břitva. Jdeme nalehko jen v plavkách. Prakticky na konci chodby je plácek, kde je bahna po kolena. Tam si na celou skupinu počkal vietnamský průvodce a schovaný v jedné proláklině nás začal bombardovat bahnem. „Vietcong útočí!“ bylo to poslední co slyšel, než ho zasypala česko-slovenská bahenní salva.

Nazpět se muselo proplavat netopýří jeskyní – moc jich tam nebylo, není jejich sezona. Není hmyz – nejsou netopýři.

Na loďkách blbneme a blbneme. Marek si sedl naopak a tak se nemůžeme vymotat. Stále blbneme. Malé žduchnutí a Petr letí přes palubu i s telefonem v ruce. Žbluňk. Ještě, že je stříbrný a jde pod vodou vidět. Takových nadávek co z něho vylítlo. Jako by to byla jen moje blbost - já jsem nekormidloval. Po vytažení hraje mobil všema barvama – snad po vysušení pojede. Na uklidnění nám místní správce dává připravit rýžového panáka. Kopnem s Petrem rovnou dva. Pro jistotu. Zbytek dne stráví Petr v nas(ra)štvaném výrazu a sušením telefonu. Na závěr nám zastavili uprostřed polí na táhlém viaduktu. Široko daleko obdělává pole jen pár vesničanů. V dálce leží uprostřed pole obří hřbitov bez příjezdové cesty. 

K večeři mají i dýňovou polévku s bagetou. Proč, boha jeho do všeho cpou kokosové mléko? Je hrozně sladká.

Jdu se podívat na světlušky poletující nad rýžovým polem před domem. Je jich tu hrozně moc. Sice nesvítí najednou, ale jedna po druhé. Se žábami dávají dohromady strhující koncert – VYROBENO PŘÍRODOU. V hamaku se spát nedá. Poletuje tu spousta komárů a brouků, kteří narazí do lampy a pak vám rovnou za krk nebo do vlasů.

Den 15., 12.4. Phong Nha

V 7 ráno opět přesun do 5 hodin vzdáleného nádraží ve Vinh. Cestování začíná být tvrdý koníček, sotva jsem dojedl snídani. Cesta je plná děr a vln. Vítejte na rallye Vietnam. Jedeme podél pobřeží a okolo hřbitova, kde je pochován slavný generál Vo Nguyen Giap, který nejdřív napráskal francouzským paragánům u Dien Bien Phu a pak zatápěl Amíkům.

Petrův mobil – potápěč, funguje! Super!

Ve Vinh jsme o hodinu dříve. Akorát si dát oběd. Tony, Petr a já se jdeme podívat po bankomatu a hlavně po přijatelné jídelně. Všude jsou jen hadry a domácí potřeby. Zapadáme do jednoho průjezdu, kde místní zabraní do karet, nevnímají naše hladové otázky. Jdeme dál do útrob tmavého stavení. Zase jen hadry. Tony se ptá svou yorkshirskou angličtinou po jídle, holky sic mladé nerozumí. Nakonec po nedorozumění s kartáčkem, přichází starší paní a ukazuje nám cestu. Takovej kentus jsem už hodně dlouho necítil. Vypadá to jak v opiovém doupěti. Vývařovna pro 200 lidí, kde na nás všichni zírají a křičí „hello“ jeden přes druhého, spojená s prodejci zeleniny, plodů moře a živých holubů (a bůh ví čeho ještě). Tony málem hodil šavli.

Perfektní jídelna byla samozřejmě přímo před nosem na nádraží. Za pár korun výborný oběd.

Vlak do Hanoje má jet 5 hodin. Už je to po čtvrté co mi průvodčí řekl, že za 2 hodiny jsme tam. Maňana.

Z Hanoje odjezd nočním, spacím vlakem do města Lao Cai na hranicích s Čínou. Lariam se opět hlásí. Máme sice zaplacený „lepší“ vagón, na záchod se musí stejně do posledního, protože naše jsou zamčené a nikdo neví, kdo má klíč. Pecka. Tomu se dá jen smát… a dát si velkého panáka moravského zapomnění.

Den 16., 13.4. Hanoi-Sapa

Probuzení bylo rychlé a chladné. Všichni jsou zachumlaní do dek a jen nevěřícně koukají. Klima jela celou noc. Je tu hrozná kosa. Venku, i když to tak nevypadá, je příjemná teplota a šílená vlhkost. Na chvilku vykouknu z vlaku a mám mokré vlasy. Jedeme pomalu, trať se opravuje. Deku mám stále na sobě – jsem atrakce pro všechny průchozí. Ti se mohou smíchy potrhat.

V Lao Cai je Kebab! Jen Vietnamský. Opět dokonalá organizace – smluvený odvoz nikde. Sedáme do prvního busu do města Sapy. Tři chlápci se dohadují, jak naskládat všechny batohy do auta. Zřejmě to dělají poprvé… když už máme jet, přiběhne dívčina s cedulkou hotelu a jménem rezervace. Vykládáme! Prý si máme sednout a dát snídani, bus jede až za půl hodiny. OK. Všichni si objednají a přiběhne ta samá dívčina: „Vy jste si objednali? Vždyť vám jede bus!“ Mno, buď počkají, až dojíme nebo si stopnem jiného.

Řidič busu je pěkné hovado. Řeže zatáčky, předjíždí před horizontem, do kopce a v nepřehledných serpentinách. Vůbec neužíváme krásného výhledu na kaskádová políčka, jelikož všichni s napětím (až křečovitě) sledujeme silnici. Místní se tomu jen přitrouble smějí. V půli kopce (spíš hory) řidič prudce brzdí a domlouvá se skrz okýnko s protijedoucím autobusákem. Po pár minutách si vyměňují místa a jede se dál. Alespoň, že tenhle řídí jako běloch.

Sapa (čte se Šapá) je maličké městečko na vrcholcích hor založené Francouzi, jako horská stanice. Je tu samý turista. Zase. Domorodí horalé ve svých pestrobarevných krojích hodně připomínají Peru nebo Bolívii. Bohužel, jako všude na světě i tady, pořád s něčím otravují a jsou schopni s vámi jít i několik minut a oslovit vás třeba 5x za den (ten samí člověk). S ignorací nejdál dojdeš. Hotel je parádní, jednoduchý a moderní – za 15 dolarů bomba. Koupelna je zatím největší luxus. Zajímavostí pokoje je balkón do ulice s výhledem na část centra. Nemá dveře, musí se vyskočit oknem. Létající Erouš lítá tam a zpět, pro pobavení místních, co nemají mu zač závidět! Dnes už nic nestihneme, ale na zítra je domluvena túra po okolí. Jsme sice jen v 1650 metrech, ale už tady se dá pěkně zadýchat.

Po krátké obchůzce zakončené v cukrárně se opět nakupovalo oblečení. Za rohem jednoho domu stoupala od údolí úzkou ulicí mlha. Je tak hustá, že to vypadá jako déšť. Domluvili jsme si masáž na 18hod. Byla super, jen by měl holky někdo proškolit v profi jednání. Celou dobu prokecat s kolegyní a několikrát zvednout mobil?! Takto fakt ne. Zvedá se mlha, není vidět na 20 metrů. V dáli je slyšet kočičí zápas. Děcka majitele se v hale dívají na Mars útočí. Dívám se taky, ve Vietnamštině je to větší sranda.

Den 17., 14.4. Sapa

Na 8hod nás vyzvedla naprosto vysmátá a ukecaná horalka v místním kroji. Autem nás převezli na úpatí kopce. Prvních pár set metrů dalo zabrat. Průvodkyně se pořád ptá, jestli jsme v pohodě. Asi tak nevypadáme. Škoda, že je zase mlha, není skoro nic vidět. Procházíme okolo dřevěných chatrčí. Volně tu pobíhají slepice s kuřátky a černá mini prasátka. Konečně krajina, kterou jsem čekal. Ovlivněný filmy jako Platoon, Full Metal Jacket nebo Apocalypse  Now, pořád hledám bambusové chatrče. Na cestě do další vesnice se k nám přidala skupina horalek. Strašně zvědavé, švitořivé  a troufám si říct, s nejlepší angličtinou z celého Vietnamu. Hodně milé překvapení. Nechápal jsem, jak je možné, že ve městě bych jim nejraději urazil hlavu a tady úplná pohoda. Stále mi v hlavě hryzalo, co po nás  chtějí. Peníze nechtěli ani za fotky nebo krásné figurky koní a srdcí z kapradí. Snad mě nechtějí do rodiny? To by si daly! Je tu vidět stejný fenomén jako ve městě – na převisech, kde sílí proud vzduchu, úplně cítíte a vidíte vodu ženoucí se ze spodu svahu. Blížíme se ke konci cesty do hospody na jídlo. Sotva jsme překročili hranici vesnice, začaly horalky vytahovat ze svých nůší kabelky, šátky, ponča a další. A už nám to cpaly horem dolem, furt dokola jedna, druhá, třetí a pak znova. Prodejní kolotoč. Nezabralo ani zaujaté sledování místních kluků, kteří hráli zvláštní, rychlou hru s kamínky. V hospodě si stouply kolem našeho stolu. Zkusili jsme flignu na hromadný spánek, ale ten zabral jen na pár dam. Po celou dobu jídla do nás strkaly, tahaly za trika, klepaly na rameno. Zase se začal ozývat pan Hyde. Než aby mi ruply nervy, tak jsem jim řekl, že otravovat při jídle je neslušné a jestli nechtějí, abych byl i já neslušný, tak ať toho nechají. A odpověď? „Kup si něco a já odejdu.“ Holka, já dělám v callcentru, na mě tohle nezabere! Naštěstí měkáč Marek všechno vyřídil a nakoupil. Prý pro maminku. Raději si tu barevnou kabelku do města neber Maro.

V Lao Cai čekáme na noční vlak do Hanoje. Marek zkouší Kebab. Nevypadá zrovna jedle, ale chuť není špatná. Ve vlaku s námi jede i Američanka Cailin z Utahu. Je tvrďák – sama 2 měsíce přes Kambodžu, Thajsko a Vietnam. Slivku si s námi nedala (ostatně jako nikdo). Tenhle vlak je prolezlý šváby. Jejich lovení je takové malé zpestření na další 9 hodinové cestě. Za noc jich mám na kontě 20. V tuto chvíli se zlomila Sabina. Sama prakticky abstinent, popadla Tonyho slivovici a pila a pila. Očekávaný příjezd do Hanoje 3:30 ráno. Strašně to hází, asi neusnu.

Den 18., 15.4. Sapa-Hanoj

Budíček 3:15 ráno, nikdo nevstává i když mi telefon nepříjemně řve. Všichni jsou ještě hluboko ve snách. Projíždíme hustou zástavbou, snad to už není Hanoj! Jdu se zeptat do vlaku, ale všichni včetně železničářů spí. Potkávám místního, který tvrdí, že tam budeme až v 8 ráno. 5 hodin sekera, to nee. Projdu celý vlak a potkám akorát hluchého. V průchodu mezi vagóny zakopávám o jednoho průvodčího (spal tam). Anglicky samozřejmě neumí. Ukazuje na hodiny na mobilu a na ruce 4. Nedokázal jsem z něho dostat, jestli ve 4 ráno nebo za 4 hodiny. Easy tiger. Radši zůstanu vzhůru.

V Hanoji přesně v 5:00. Pohoda. Ještě ani nesvítá a už jsou ulice plné lidí. Na autobusáku je mrtvo. Jedna paní si za přepážkou čte noviny. Stačí se přiblížit k okénku a hned ječí a ukazuje k zavřenému okénku vedle. Otevíračka až 6:30.

Odjezd tradičně narychlo a zmateně. Nezbývají jiná místa než na střídačce vzadu. Únavou umírám, spát se nedá. Sedím mezi Vietnamcem, který SILNĚ posmrkuje a hyperaktivním Anglánem, který každých 5 vteřin změní polohu nebo se poškrábe.

V přístavním městě Hai Phong nasedáme na malou turbo loď směr ostrov Cat Ba. V hlavním městě ostrova měla čekat loď, co nás převeze na ostrůvek s hotelem. Po několika telefonech, kdy se nic nevyřešilo (Hanka opět na prášky), se najednou objevila loď. Zátoka kolem Ha Long bay je ještě krásnější než z pohlednic. Má jen jednu obrovskou vadu na kráse – totálně zašpiněnou vodu. Smrdí to tu olejem a benzínem. Hrůza, jak dokáže člověk za pár let zničit něco, tak nádherného. Až si Vietnamci uvědomí, jaká jsou prasata, tak už bude pozdě.

Prvotní nadšení z rezortu na Cove beach skončilo hned po přivítání. Dali nám jiné pokoje, elektřina funguje akorát večer, teplá voda dokud se nevypotřebuje tj. pár minut denně a z ostrova se dá dostat jen lodí na zavolání. Pití je dost předražené. Sranda bude usínání – bungalov je prolezlý červotoči, že je slyšet chroustání veškerého nábytku.

Po večeři opilý pinec. Silva se nezdá a i po slivovici má reflexy lovce. Noci jsou tu světlé. Dnes je úplněk. Jde vidět protější ostrov. Sledujeme s Markem fosforeskující plankton. Marek je úplně hotovej. Ještě jsem ho neviděl tak nadšeného. Je jako malé dítě – čirá radost. Plankton reaguje na pohyb, takže při plavání je kolem vás milion zelenomodrých jiskřiček. Příroda je neskutečná.

Procházíme se po pláži s Heinrichem a Uvem. Kluci jsou stejní blázni jako já, tak si rozumíme, i když je jeden Němec a druhý Holanďan. Noc strávená v baru s těmito kluky by vydala za několik knížek o filozofii života a sérii cestovatelských seriálů. Nám stačilo pivo a Angličtina. Ve spoustě věcí mi otevřeli oči. Dáváme pozor na Laru a Jane z Londýna. Holky jsou na plech a chtějí plavat. Teď už chápu, co myslel Tono, tím že angličanky neumí pít. 


Den 19., 16.4. Cat Ba, Cove Beach Resort

Není tu co dělat. Pláž má jen 80 metrů, není tu kromě baru žádný jiný obchod. Za večeři chtějí 10 dolarů, přes den se prakticky nevaří. Když jsem chtěl jet s Heinrichem na pevninu, tak si řekli 30 dolarů! Za ty peníze si můžu tu loď koupit. Nikam nejedu. Opalovat se nedá, je zataženo. Na vodě jsou vidět silné mapy a je cítit naftou. Domluvili jsme se na objížďku zátoky na kajacích. Super plavba, ve dvou to pěkně sviští. Zastavili jsme v jedné malé zátočině plné korálů a mušlí. Zastávka na hodinu, holky sbírají na kila.

Přetáhli jsme lodě přes písčinu asi 5 metrů širokou. Všude plavou odpadky. Po obhlédnutí několika malých, uzavřených pláží (plných naplavených odpadků) a nádherné kapličky zasvěcené  námořníkům, začalo silně pršet a byl to kupodivu hodně studený déšť. Raději jsme se vrátili, nikdy nevíte, co přijde za bouři.

Půjdu si na chvilku lehnout.

Kluci mě vzbudili, že se jde na česko-slovenský match v beach volejbalu. Tak dlouho se šibovalo s týmy až  tam byl navíc Němec Uli a několik Vietnamců. Jeden akčnější moment mi Tony nastavil koleno a nakopl mě do žeber. Opět sportem k trvalé invaliditě. Bolí to jako prase. Mám tam pěkný, fialový obtisk Tonyho kolena. Na večeři se k nám přidal osamělý Velšan. Byl hrozně zvědavý a znalý historie. Normálně ne příliš mluvící asistent Ian (mě řekl, že se jmenuje Vinh) si k nám přisedl a po pár „bia Hanoi“ se pěkně rozjel. Povídal o tom, proč je všude bordel – vláda nechce povolit třídění odpadu a recyklaci, jaká je u nich šílená korupce (a jak ji využít), na co se nesmíme ptát policajtů a že si máme dávat pozor na manažera. Neřekl sice proč, ale je pravda, že už od pohledu je to pěkná svině. Jako Paroubek.

Den 20., 17.4. Cat Ba, Cove Beach Resort

Dnes budíček smradem. Aby moře takhle páchlo naftou, snad ani není možné. Všichni ležíme. Snídaně byla extrémně přepálená. V hlavě slyším Heinrichova slova: „3 dny a nechci snídani ani vidět… a ten hnusnej chleba!!!“  Včerejší rozprava o odpadcích zřejmě zabrala. Všichni zaměstnanci včetně manažera čistí pláž od odpadků.

Hmm, tak ty hovada zakopávají odpadky (i plast) na pláži asi 2 metry před naším bungalowem. Nenacházím žádný alespoň trochu slušný výraz. A ještě se při tom kopání na nás usmívají. Duše krvácí.

V 11:30 přesně přijíždí soukromá vyhlídková loď směr Ha Long (Dračí zátoka). Stála 35 dolarů + 120.000 VND za jídlo / osobu. Průvodce je sympaťák, milující svou práci. Pořád se nás ptá, jestli něco nechceme. Dlouhosáhle popisuje okolí a vypráví. Zátoka Ha Long přímo sousedí s jinou údajně hezčí (máme na ní hotel). Možná je hezčí, ale tady je voda relativně čistá. Za zátokou je širý oceán. Je to znát. Fouká silný vítr a jsou cca 2 metrové vlny. Loďkou to hází na všechny strany. Žaludek protestuje.

Moře je poseto různě velkými ostrůvky a skálami z černého vápence, tyčící se několik desítek metrů nad hladinou. Lézt se na nich nedá – jsou pórovité a hodně ostré, celé obrostlé vegetací.

Jediná zastávka je na perlové farmě. Průvodkyně nás protáhla celým procesem výroby perel od sádek po kladení kuliček z drcených mušlí do ústřic. Výsledná cena perly se odvíjí od doby strávené ve vodě, dle kvality a barvy. Jen asi 30 procent perel se dá použít k prodeji. Z méně kvalitních se dělají náušnice. Nejdražší kusy jsou celé z perleti a můžou se vyšplhat i na 350.000 Kč. Ceny mají o hodně vyšší než na Phu Quocu. Cestou zpátky nás vzali na malou čistou pláž plnou korálů. Z ničeho nic se tam objevila celá flotila kajaků se španělskými pádlisty. Na lodi nebyly schůdky, tak jsme zpět do lodi lezli přes pneumatiky. Na břiše jsem měl vzorek styl „Roubalík“. Chudák Marek, málem se udusil pivem (smíchy).

Chvilku teplé vody (max. 5 minut) využiju k odstranění mastnoty. Vylezu z koupelny, Petr upřeně kouká na deku, stojící 2 metry od postele.
„Co blbneš?“ ptám se.
„Vidíš toho velkého pavouka? Asi jsem ho v noci zalehnul. Myslíš, že je mrtvej?“ říká ostražitě.
„Chybí mu noha a je tak nějak rozplesklej.“
Sotva si sednu na verandu, ozve se křik: „Kurva, on je živej!“

Na večer jsme se domluvili s Markem na plavání v planktonu. Pecka! Požádal jsem Iana, ať vypne venkovní osvětlení. Je to něco, co se dá jen těžko popsat – musí se to zažít. Čím víc se máchá kolem sebe, tím víc svítí. Prostě bomba.


Den 21., 18.4.
Cat Ba, Cove Beach Resort

Snídani chlapci pěkně ořezali. Už žádný bufet, pěkně porce všechno na talíři. Asi se lekli, kolik toho sníme a raději to každému odměřili.

Přišel odliv – moře ustoupilo o zhruba 3 metry do hloubky. Odhalilo se mnoho průduchů a vyhloubených děr ve skalách. Mrknem se s Petrem na protější ostrov. Kajakem je to za 15 minut. Dneska asi vyhlásili výprodej, vůbec nikdo tady není. Skáčeme z jednoho ostrůvku na druhý. Po odlivu je tady všude neskutečně nánosů odpadu. Akorát ti poustevníčci to neřeší. Musíme máknout, v 11 hodin nám jede loď na pevninu.

Sotva se dostaneme na souš, už by zase nakupovali. Jdu se projít po kolonádě. Sám. Náš drahý všudypřítomný průvodce, kterého jsem potkal ve městě, mi řekl, že je tu někde vyhlídka a to někde u dělové základny. Výborně! To je to co hledám.
Pěkné holčiny tu mají. Takové usměvavé. Hodinka stačí. Polední vedro mě jednou zabije. Jak se dívám okolo sebe, jsem rád, že jsem Čech. Tolik pěkných, ale brutálně prdelatých Angličanek, Američanek, Australanek atd.. Vivat Bohemia!

Koktejl „Fruit Punch!“ – to sedí, výborná letní záležitost. Poslední písnička v playlistu kavárny - Along a Watch Tower – to se hodí. Na základnu se jim moc nechce. Za prvé jsou po obědě, za druhé nejsou military blázni. Já ano. Půjdu tam, i kdybych měl zpátky na ostrov doplavat. Nicméně se mi nedaří najít slibovanou vyhlídku. Koukám po značkách, hledám zvláštní budovy a stavení (a že jich tam bylo), koukám po kopcích a nic. Když jsem si šel odskočit, propadl jsem se do zarostlého bunkru.

Nad největším a stejnojmenným hlavním městem ostrova Cat Ba se tyčí dělová základna, postavená Francouzi v roce 1942, vyzbrojená dvojicí námořních 138mm kanónů. Základna je kompletně prorostlá hustým porostem, nicméně moc hezky upravená a ten výhled… Paráda. Je to nejvyšší bod široko daleko. Je odtud vidět do celého okolí města, zálivů a Ha Long bay. Až tady jsem si uvědomil, jak je člověk zaslepený kravinama až vlastně slepý. Vyhlídka je přímo nad městem a má tvar moderní pagody. Navíc hraje barvami.

Odvoz, kvůli kterému se nejeden turista zadýchal, samozřejmě nepřijel a po telefonátu s naštvanou Sabinou prý dorazí za 5 minut. Proč jim nevěřím? V hospodě nalézám ztraceného Marka. Zase stáhnul několik Hanoí. Klasik. “Povídal“ si s pár místníma chlápkama a pili pivo. Dokonce ho přizvali ke karaoke battlu. Bohužel měli jen Vietnamské nebo Čínské písně.

Boreček dojel v klídečku skoro za hodinu. Ouky douky.

Jeden keř na úpatí skály celý svítí. Tolik světlušek na jednom místě (stromě) jsem neviděl. Musí jich tam být tisíc. Připomnělo mi to díl z Akt X, kde byli podobné shluky těchto blikajících potvůrek masožravé.

Máme nové sousedy. Pořád za námi chodí Aussies (Australani), ať si s nimi zahrajeme beer pong. Sorry, chlapci tohle je hodně ujetá chlastací hra. Stačí dvě kola a jdete pod stůl. Nejde o to vyhrát, ale zliskat se. Výhra je jen pro dobrý pocit a pokoření soupeře.

Nemůžu spát. Jdu se projít.

Poznámka dne:
Máme novou hru – když kolem nás projede loď, zakřičíme: „ZDAR KOKOTI!!!“ :-D

 
Den 22., 19.4.
Cat Ba, Cove Beach Resort

Už NIKDY nebudu pít s Aussies. Nikdy! Ještě teď slyším milionkrát opakované YOLO – you only live once. Bože oni fakt neumí chlastat (a kdy přestat). Mám dojem, jakoby termiti hlodali v mojí hlavě místo v almaře.

Při odjezdu se nás zase snažili natáhnout. Já vám dám platit zaplacenou cestu. A to ještě přestřelili včerejší výlet. Na voucheru je jasně napsané a potvrzené 30.000VND / osobu. Hajzlík manažer s prasečím rypákem nám to dal za 40.000 a ještě s kecama a čekáním. Asi se mu nelíbil můj nepříčetný výraz a anglické nadávky, tak nás nechal pěkně vykoupat. Pan Hyde se zase jednou projevil. Co už.

Návrh, že jim dáme míň za čekání, se u holek nechytil. Evropan se nezapře. Naloďování stálo za to. Nacpali nás všech 8 do malé, vratké loďky sotva pro 4. Mezi okrajem a hladinou moře jsou tak 3 centimetry. Ještě, že už jedeme. Vietnamskou basu zevnitř navštívit nemusím.

Na autobus z Hai Phongu do Hanoje ještě dlouho nezapomenu. Chlapci autobusáci, vzali  o 10 pasažérů víc než je míst. Vytáhl jsem si černého Petra a celou cestu strávil v uličce na plastové židličce se zbylými výherci. Alespoň ti Amíci byli v pohodě. Natáhl jsem se přes ně do zadního okénka pro bagetu. Paní „bagetářka“ byla hrozně malá a ať se snažila sebevíc natahovat, nedosáhla na mě, tak jsem se naklonil z okna na půl těla. V tu chvíli mě ten Amík, vtipálek, chytl za pas a škubnul směrem z okna s něčím jako „drž se, ať nevypadneš“. Jenže já se držel jen jednou rukou a už tak jsem balancoval. Peníze jsem okamžitě upustil a snažil jsem se nacpat zpátky do autobusu. Vše dobře dopadlo, bagety ukořistěny, Amík jimi dostal po hlavě a byly řádně doručeny předplatiteli.

Cesta je psycho. Řidič skoro konstantně troubí a jeho styl brzda-plyn na silnici připomínající D1 je ohromující.

Na autobusáku v Hanoji už čeká uvítací výbor složený z odchytávačů a taxikářů. Ani nás nenechají vystoupit a už se cpou do dveří a navzájem se překřikují. Je jich tu asi 30 a všichni melou to stejné: „Vana taxi, máj fénd?“ V nastalém zmatku jsme se oddělili. Sahají na mě nebo šťouchají, lezou mi do cesty a nechtějí mě pustit dál. Na chvíli jsem se zastavil, jestli někoho neuvidím, otočím se a krosna nikde. Otáčím se, jak smyslů zbavený. Jeden z taxikářů mi cpal batoh do svého auta. Už jsem se neudržel. Dále už to bylo z mé strany jen křičení a nadávání, které tu nebudu opakovat. Chlápek i tak nechápal. Krosnou jsem ho natlačil ke zdi a zblízka zařval: „FUCK OFF!!!“ A byl klid. Pak už se na mě nikdo ani nepodíval. Díky pane Hyde.

Pěkně to Ian zařídil – parádní hotel přímo v centru Hanoje. Máme s Marikou asi 2,5 hodiny, než budeme muset odjet na letiště. Ostatní se chtějí najíst. Loučíme se a vyrážíme do města. Doprava v Saigonu je oproti Hanoji slabota. Někdy nejde přejít protější ulici ani tradičním skokem do silnice. Prodíráme se davem turistů na kolonádě u jezera. Do chrámu nejdeme – chceme stihnout lístky na Vodní loutkové divadlo. Na malém ostrůvku uprostřed jezera je malá pagoda, ve městě je jich ještě několik. Prší, ale v tom horku je to příjemně osvěžující. Divadlo je nacpané, máme poslední 2 lístky. Dřevěné loutky lidí a zvířat (ryby, draci, krávy) se pohybují na hladině pomocí lan a kladkového systému, doprovázenou lidovou hudbou (bohužel ve Vietnamštině). Představení je několikrát za den a trvá hodinu. Cena 60Kč. Cesta na letiště za 45 minut vyšla na 17USD. Opět zážitková jízda s hazardujícím řidičem, co všechny vytlačuje ze silnice.

S hrůzou zjišťuji, že náš let, si jen tak posunuli o půl hodiny dříve. Zbývá jen pár minut k odbavení. Odlet stejně nakonec dvakrát posunuli, takže se letělo podle plánu.

Den 23., 20.4. Saigon, Cu Chi+Cao Dai Temple

Cestovku máme jen 20 metrů od hotelu, proto jsme ji nemohli najít a pětkrát se vraceli tam a zpět. Ještě, že jsme nejeli výtahem, ten se nechtěl rozjet a pak vypadly pojistky.

Saigon má přes 10 milionů obyvatel a název sám o sobě nic neznamená – Sai a Gon jsou 2 druhy stromů rostoucích v okolí města, tak ho tak pojmenovali. Navíc je to název pro celou oblast (kraj). Původně patřil Saigon ke Kambodžskému království a po prohrané válce připadl v 16. století Vietnamu. Od roku 1955 byl hlavním městem jižního Vietnamu. V roce 1975 byl Saigon dobyt společnými silami Severo-vietnamské armády, Vietminhu a Vietcongu. V Saigonu je 6 milionů registrovaných motorek. Mazec.

Cao Dai
Jedná se o zvláštní typ náboženství – jakási prvoverze originálního Vietnamského náboženství slučující všechny v jedno. Původně bylo ve Vietnamu několik desítek náboženství, které se ale hned po nástupu Francouzů zakázali a jediné povolené bylo křesťanství. Boty vám seberou hned před vchodem, venku to moc nejde. I přichystané polštáře jsou horké. Uvnitř je příjemný průvan z velkých otevřených oken bez okenic. Všiml jsem si, že se spoustu příchozích na motlitbu, drží jen v malých místech ohraničených kachličkami s různou barvou a vzorem. V patře jsou to černé a karmínově červené kuličky střídající se s šedou. V přízemí jsou potom spojené kosočtverce v různých odstínech červené. Dole nás zase nechtěli pustit za sloupořadí – další linie. Mezi sloupy u vševidoucího oka byla nejvyšší kastovní zóna. Stál tam jen mnich v rudém rouše. Mají červené roucho pro Konfucianismus, žluté pro buddhisty a modré pro… to si zrovna nemůžu vzpomenout (asi jiná odnož buddhismu) Nakonec přicházejí muzikanti a sboristky. Motlitba může začít.

Při čekání na paparrazzi (Marika) za mnou přišel chlápek a jen tak začal vykecávat. Řekl jednu zajímavou věc – „Na jihu jsou dvě roční období – horko a ještě větší horko.“ Má pravdu, je hrozné vedro. Jedem dál, do Cu Chi je to ještě pár hodin cesty.
 

Cu Chi (čte se Ku Či)
Je komplex podzemních tunelů o délce 250 kilometrů v oblasti blízké Kambodžských hranic a krom 17. rovnoběžky (demilitarizované zóny) to bylo nejvíc bombardované místo v zemi. Celá oblast okolo Cu Chi bylo vlastně několik bitevních zón s centrem uprostřed tzv. „železného trojúhelníku“ – mohli byste si tam ještě dnes otevřít sběrnu šrotu, kolik bomb tam naházeli. Okolí je prakticky rovina jen s drobnými vyvýšeninami. Jediná dominanta a orientační bod je Panenská hora, do které se po odražení ofenzívy Tet uchýlilo velení jižní oblasti Vietcongu. Zkráceně VC nebo foneticky Viktor Charlie. Z několika desítek vesnic zakopaných pod zem, navzájem spojených tunely, bunkry a pastmi žilo 16.000 lidí. Konce války se z důvodu bombardování chemikáliemi, napalmem a neustálými pozemními (i podzemními) útoky dožila sotva půlka. Hlavně kvůli známému „Agent Orange“ celá oblast připomínala no-mans land. Čištění a rekultivace zabrala 10 let.

Škody co tu USAF napáchala, musely být obrovské, jedeme už přes 20 kilometrů a všude kam oko dohlédne je jen uměle vysazená vegetace – hlavně gumovník. Některá místa jsou ještě teď obrostlá oranžovou trávou. Máme zpoždění. Nákladnímu autu nacpanému dřevem, upadlo zadní kolo zrovna uprostřed jediné silnice. Pohoda, klídek, já si to uprostřed špičky vyměním. Ostrý náklon autobusu jedoucího na hraně příkopu nikoho nevzrušuje, všichni spí.

Prohlídka začíná v „Gun Roomu“, kde jsou vystaveny kořistní zbraně použité při konfliktu. Hlavně Americké a Ruské. Vstup do skanzenu je tunelem pod silnicí. Je tu hustý prales s hliněnými muldami připomínající termitiště. Do podobných hroud schovávali Vietcongové bambusové tyče ústících do tunelů – větrací štoly. O pár metrů opodál stojí voják demonstrující velikost tunelu a jeho maskování. Zakrytý poklop není vůbec vidět. Pod dřevěnou deskou se většinou schovávala mina nebo jiná výbušnina a prakticky jen místní, používající tunel věděli, jak ji bezpečně odklopit. Tunely propojovali úplně vše – povrchové bojové zákopy, různé nezakopané domy, kterým čouhá ven pouze střecha, nemocnice, sklady zbraní a střeliva, kuchyně nebo školku. Každý tunel byl chráněn pastí, většinou z bambusu. Na povrchové pasti měli spoustu variací velmi jednoduchých a účinných. Pokud by voják přežil, měl by vážná zranění. Podle staré taktiky je raněný voják horší než mrtvý. Raněného musí někdo odnést, někdo se o něho musí postarat a to něco stojí. Nejobávanější byla „tygří jáma“ složená z díry plné naostřených bambusových tyčí s maskovaným, otáčivým víkem.

Střelnice – za AK47 (nebylo pravé, ale jeho čínská kopie Type 56) na které jsem se těšil, chtěli nekřesťanské peníze – 2USD za náboj – za tuhle cenu si v Brně koupím celý zásobník. Mají tu i druhoválečný M1 Garand – to už si nenechám ujít. Pěkně kope. Pokud nevíte co s penězi, můžete si nechat nabít nábojový pás do M60 nebo Browning .50 cal, lafetovaný na Jeepu. Vše full-auto.

Tunel – to nejlepší nakonec
Upravený, rozšířený tunel pro západní (tlusté) turisty má jen 200m a každých 20 metrů technický východ, kvůli klaustrofobikům. Výška je kolem 1,2 metru, teplota 30° C a vlhkost 98 procent. Nedělám si srandu, mám to vyfocené. Skoro na konci se tunel zužuje a snižuje na sotva 0,6 metru. Musí se plazit. Konec tunelu ústí do ošetřovny, ve které stál překvapený Kanaďan. „Odkud jste se tady vzali?“
„Z České republiky,“ odpovídám.

Vzhledem k hubené tělesné konstituci asiatů se tunely stavěli velmi úzké. I já, chcípák, jsem se do něj sotva vlezl. Být tehdy u Mariňáků, šoupli by mě k speciálnímu oddílu „Tunel Rats“. Do něj spadali pouze hubení Američani nebo vojáci jihovietnamské armády. Ti měli za úkol čistit tunely od Vietcongu. Práce to byla tvrdá, jelikož se museli tunely plazit a všude na ně čekali nástrahy bodné, sečné i vybuchující - viz. zastávka u pastí. Neskutečné, jak byli ti Vietnamci vynalézaví.

Každou věc dokázali recyklovat či jinak zužitkovat. Třeba z pneumatik zničených náklaďáků tzv. „Ho Chi Minhův sandál“ – dal se nosit na obě strany a směr vzorku se používal ke směrování vlastních či stopování nepřátelských sil. Na místě ho vyrábí chlápek s pejskem. Dají se koupit za neuvěřitelných a naprosto fantastických 20Kč! Bohužel, nemají moji velikost. Na každém rohu je tu díra s cedulí „kráter po bombě z B-52,“. Závěrem pustili dobový propagandistický film o boji Davida v sandálech proti Goliášovi s vrtulníkama.

Saigon
Poslední peníze se rozfofrovaly na nočním marketu. Trhovci strašně nadsazují cenu a nechtějí smlouvat. Na některé neplatí ani ověřená fligna „tak nic, no“. Peníze na taxi vyšly úplně přesně, ještě nám pán od Vinh Taxi odpustil parkovací poplatek. Unavení a otupělí jsme málem zmeškali check-in. Celníci se nezapřou. Tváří se jak za socialismu… Marika neprošla kontrolou – zapomněla si nábojnici z Cu Chi v kabelce.

Při nasedání do letadla si mě vzali stranou, prý jsem měl něco v batohu. Nikdo mi nechtěl na nic odpovědět. Prostě si támhle stoupni, buď zticha a počkej na celníky. Super. U výslechu jsem ještě nebyl. Po poměrně složitém tahání informací z přítomných letištních zřízenců vyšlo najevo, že mě nechali potit 15 minut bokem jen, kvůli vystřelené nábojnici v mé krosně. „Strašně se omlouvám, ale museli jsme ji vytáhnout z vašeho batohu. Je to zakázané. Můžete jít do letadla.“ zněla oficiální verze. Kvůli vystřelené nábojnici. Fakt vtipné.

Den 24., 21.4. Dubaj

Dnes si v Dubaji dávají kluci načas. Nejdřív čekáme 20 minut na parkáči a pak dalších 15 minut transfer busem do správného terminálu. Marika je po bezvědomí úplně mrtvá. Nechám jí v exotickém terminálu C – odlety hlavně do Afriky. Samý černoch v tradičních kmenových hábitech a jejich ženy v dlouhých, volných šatech s hlavou omotanou šátkem. Musím najít ideální restauraci pro rychlosnídani.

V druhém duty free shopu mě u kasy zastavuje prodavač s kilovou krabicí tabáku do vodárky.
„Kam s tím letíte?“ „Do České republiky,“ odpovídám. Vytáhl A3  s tabulkou zemí, snad jen Česko tam není, tak říkám Evropská unie.
„Do Evropské unie smíte dovážet maximálně 250g tabáku na osobu.“ Hups, to máme dohromady 2kg.
„To je v pohodě.“ pronáším nezaujatě.
„Jste si jistý? Nebudete mít u vás doma problémy?“
„Ne, to je v pohodě. U nás jsou mírní.“ Bože, jak já kecal.

Hned po příletu mi volá Petr: „Už jste na pasovce?“
„Ne, právě jsme přistáli. Ještě sedím v letadle.“
„Kolik jste kupovali toho chlastu s hadem?“
„Já jednu a Marika asi čtyři. Proč?“
„Asi vás budou hned šacovat, šli po nás cíleně… Hadi se nesmí z Vietnamu dovážet a kobra je chráněná. Doufejte, že to je jen užovka napnutá drátem jinak si vás tam nechají.“
Hmm, super. Ve Vietnamu projdu a zabásnou mě v Praze. Spásná záchrana přišla na celnici – automatické brány. Oscanuj, počkej, nech se vyfotit a vítejte doma! Ještě, že jsem ty krabice s tabákem naházel v kabince na záchodě do batohu. Všechny s duty free taškou kontrolovali.

Domove, sladký domove.

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.