Původně se domlouvalo na další cestu Slovensko nebo Bulharsko. Vzhledem k ne úplně dobrým zkušenostem z první cesty, se rozhodlo pro Slovensko. A jelikož rok uběhl rychleji než by se zdálo, a protože všichni hodně pracovali, došlo k domluvě jinde. Starouškové si odhlasovali poklidnou dovolenou… :-D
Již značně odlehčeni, tzn. bez zbytečných dílů, vydali jsme se na cestu.
1.díl: Babetta Gang - Cesta kolem republiky
<<<FOTOGALERIE K CESTĚ>>>
1.den, pondělí
Výjezd od Sokolovny v 9hod. Zdenda nás přijel vyprovodit až na konec dědiny. Kvůli zdravotním komplikacím se přidá pozítří.
Rosťa: „Nesere Tě, že s náma nejedeš?“
Zdenda: „Sere! A jak!“
Dojede autem. Kluci to při míchání přehnali s olejem. Kouříme a smrdíme jak čínské bistro.
Směr Hustopeče. Zastávka u tanku. Zaječí-Nové Mlýny-Pavlov. Zastávka u benzínky. Doplnit palivo a povinně napít. Sluníčko pěkně pálí. Klentnice – kopec dává babetám zabrat.. Na volnoběžku z kopce do Perné. Zlověstně se zatahuje. Zvedá se vítr. Asi bude pršet. Naštěstí to jde bokem. Zastavujeme před Čejkovicema na poli a užíváme piknik obídek. Oblékáme šusťák, při jízdě je chladno.
Nějak se mi nezdá trasa. Vypadá to, že se motáme.
Erouš: „Rosťo, tady už jsme jeli!“
Rosťa: „Tak snad nás navigace netahá dokola.“
Po 5min jízdy.
Rosťa: „Ty vole! Tady už jsme byli!“ Chyba v navigaci.
14:20 zastávka na vyhlídce u Vranova nad Dyjí. Potkali jsme Šitbořáky. Fotili si nás. Prý, aby jim to doma uvěřili. Projíždíme kolem hradů Korštejna a Bítova. Ve Vranovské přehradě je málo vody a je stejně zelená jako na Pryglu.
Dáváme pozdní obídek. Vypadá to na déšť. Oblékáme protidéšť. Už jsme zvyklí. Projíždíme přes Slavonice. Jedeme podél čáry. Cestou jsme minuli dva bunkry vzor 36 – ty se stavěly nejblíže hranici. Prší sice jemně, ale je to otravné. Stavíme na autobusové zastávce ve Stálkově. Dejavu. Po chvíli vykoukne sluníčko. Dejv si lehá na lavici, zkoprnělý jak nebožtík. Milan s Mirou k němu přiběhli a se sepjatými dlaněmi nad ním stojí. :-D
V cílové destinaci, obci Kaproun jsme v 17:35. Hned pro příjezdu se paní majitelka ptá: „Pánové, 5 piv? A pro mladýho Kofolu?“
„Mladej si dá výjimečně desítku.“ Odpovídám
Ubytování ujde. Večeře. Paní je v pohodě. Placení pořešíme později. Není tu signál. Víc chytám rakouskou anténu.
Akce Babetta
Dejvova mašina špatně táhne. Odnesli jsme ji na masivní stůl, aby se Dejv mohl podívat na karburátor. Rosťa mu do toho samozřejmě kecá. :-D Bez řádné přípravy (alespoň jedno pivo na zapití) se to dělat nedá… Rakušáci z nás nemůžou. Nevěřícně koukají, jak běháme kolem rozdělané Babetty.
Za domem je malý rybník plný žab. Plánování cesty na zítra se mírně protáhlo. Hospoda zavírá podle potřeby, druhá už v osm večer. Paní bydlí hned vedle.
2.den, úterý
Vstávání proběhlo v úžasném poklidu. Není nad to, když nemusíme spěchat na další destinaci. Výlety po okolí, toť celé. Azuro. Snídaně na dvorku. Dobrá nálada. Musíme najít benzínku. V širém okolí nic není a my jsme na dně. Projíždíme malebnou krajinou, plnou malých rybníčků a rozlehlých luk na kterých se pasou krávy. Nedivím se, že to tady Němci chtěli zabrat. Na úzkých cestičkách minimální provoz.
První zastávka hrad Landštejn. Hned na parkovišti nás slečna obrala o 20Kč. Na kolo jsem to neukecal. Vstup 70Kč. Je moc hezky zrestaurován. Z původního příkopu je příjemný parčík. Jelikož hrad vyhořel, zbyly z něj jen obvodové zdi. Chtěli jsme vypustit drona, ale už na donjonu dost fouká. Aby nám ho vítr neodnesl do Rakous. Na nádvoří přišla paní, zřejmě správkyně, a dobrou půlhodinu v kuse bez zaseknutí mluvila o historii hradu. Na nejvyšší věži hodně fouká a je z ní hezký výhled do širého okolí.
Jedeme dál. Hned pár kilometrů od hradu je muzeum československého opevnění Klášter. Prohlídka bunkru vzor 37 alias “Řopíku“ z 38ho roku. Jako nadšený military fanda jsem si to nemohl nechat ujít. Vstup 40Kč. Bunkr je vybaven přesně tak, jak byl v době mobilizace. Jen pro představu – krom tohohle postavili v okolí na linii dalších 56 objektů. Za dva měsíce. ŘSD by si mělo vzít z našich dědů příklad. Dejv šel do lesa na špacír. Všude jsou borůvky.
Cestou do Nové Bystřice jsme narazili na velkou stavbu. Jakýsi kostel u rybníka. Na ceduli bylo “Klášter“. Zastavili jsme, nikde nikdo. Po jednom kolečku kolem dokola se z ničeho nic vyhrnulo asi 20 cyklistů. Chtěli dovnitř na prohlídku. Z jedné polorozpadlé chajdy vylezl kluk, otevřel dveře a zamknul je za sebou. Kluci šli dovnitř. Já už jsem to nestihl. Hned potom přišel brutální slejvák. S Mirou jsme dávali Babetty pod strom, aby celé nepromokly.
Vzhledem k tomu, že neznabozi :) , Rosťa s Dejvem odmítli napsat několik vět, co se uvnitř událo, musím tedy improvizovat. Vnitřek je krásně zachovaný, díky dlouhé renovaci. Průvodce jim dal výživný výklad. Kluci doporučují. Součástí byl i průchod katakombami se svíčkou v ruce. Dělal jsem si srandu, že tam běhali s prostěradlem přes hlavu a dělali vůůůůůů.. Pouze to bez komentáře potvrdili. :-D
Oběd v hospodě naproti nádraží úzkokolejky v Albeři. Parní nejela, jen motorová. Veteran muzeum Nová Bystřice. Jeli jsme tam vlastně náhodou, když jsme šli v Bystřici nakupovat do sámošky. Na náměstí je zmrzlinárna a hned vedle cedule s šipkou k muzeu. Ze staré továrny udělali muzeum a hned vedle vstupu je minipivovar. Vstupné 130Kč. Rozhodně to stojí za to. Člověk by nevěřil, že v takovém zapadákově může něco takového být. Moc pěkně udělané. Muzeum je vlastně privátní sbírka jednoho pána, který veterány sbírá od roku 1963. Hlavně americká auta. Krom muzea má ještě 60 vozů v depozitu. 4 auta má půjčené. Naproti je mini pivovar, jehož produkty jako řidiči neokusíme. :--(
www.muzeumveteranu.cz
Dejv říkal, že přímo v Kaprounu má být někde Jára Cimrman. Nemůžeme ho najít. Je to hezká, malá dědinka. Před válkou to muselo být ještě hezčí.
Rosťa: „Já nevím, kde to je.“
Erouš: „Dejve, vedeš.“
Dejv: „Já nevim, kde to je.“
Rychlá hospodská večeře formou topinky s výborným masovým toastem.
Vsuvka klášter
Po 5ti pivech se Dejv náhle rozmluvil. Co dopoledne nešlo, najednou jde. 22m vysoký dřevěný oltář – údajně jeden z největších v Evropě. V relikviáři má být nějaký papež cca tisíc let starý. Proč je na tak odlehlém místě? Mniši dostali úkol najít místo, kde budou 3 lípy a 3 prameny. Lípy jsou odhadem 500-700 let staré. Obvod kmene 13m. V 50tých letech byl klášter zničen, jelikož stál blízko hranic. Oltář se zachoval jako zázrakem. Obnova začala v roce 1992. Katakomby podle pověsti vedou prý až na hrad Landštejn.
Zdenda dojel v 8 večer. Jsme zase kompletní! Při brouzdání netem jsme zjistili, že socha Járy Cimrmana je na nádraží v Kaprounu, což je asi kilometr lesem. Pánové se přeli o možnost dojet tam Babettou. Paní říkala, že to jde jen pěšky. Z minulého roku máme vyzkoušené, že má Babetta průchodnost terénem jak BVPčko. Vsadil jsem se, že tam dojedu. Cesta je špatně značená, takže jsem prvně špatně odbočil a zkrátil si to přes pole. Pravda, cesta byla úzká, příkrá a plná kořenů. Cestou dolů z kopce mi to 3x chcíplo. Za asi 6 minut jsem tam byl. A pak, že to nejde.
Je teď zajímavé světlo, jedu se projet s foťákem.
<<<FOTOGALERIE K CESTĚ>>>
3.den, středa
Rosťa zaburácel budíček: „Dobré ráno Vietnaméééé!“
Je chladno, fouká studený vítr. Předvýjezdová kontrola – dotahování, mazaní, výměny, testování. Rosťa vyjel ze zahrádky, 5 metrů na silnici a zastavil se. Nějak mu chrčelo v motoru. Bude potřeba výměna převodového řemene.
„Jak v pit stopu. Měřím ti to.“ a přitom jsem ho natáčel.
Oprava zabrala i s kecáním 8 minut.
Horní Radouň – Muzeum motorových kol se nachází v bývalé obecní škole. Vstup 70Kč. Super. Doporučuju se cestou do Červené Lhoty zastavit. Zastávka na oběd u Františka Josefa. Způsobili jsme tu poprask. Místní okukují stroje až to není příjemné. Jedna Švýcarská rodinka na výletě stála 10 minut na místě a jen nevěřícně koukala.
Červená Lhota
Davy a davy lidí. Popravdě mě to trochu zklamalo. Je to jen zámek, rybník, pár přilehlých budov a obrovské parkoviště. Slečna na kase očividně miluje svou práci. Co jsme stáli ve frontě, nezavřela pusu. S každým dlouze diskutuje o částce. Je pravda, že se jim tu sešla zajímavá sestava slečen… Máme půl hodiny čas. Jdeme si sednout na lavičku a kochat se. Na mě s Dejvem zbyla malá dětská lavička. Devj svojí postavou zabral většinu lavičky. Kluci se na mě podívali a začali se strašně smát. Nacpal jsem se k Dejvovi a značně namáčknutý dopisoval záznam.
Dejv: „Jak se ti sedí?“
Erouš: „Dobře, dobře. A jak tobě?“
Dejv: „Dobře.“
Erouš: „Tak to je dobře.“
Prohlídka 1. patra zámku - 100Kč.
V prvním pokoji. Dejv ukazuje na Rosťu “pojď sem“. Přiskočí Milan. Dejv přitiskl ucho na velkou skříň, Milan taktéž.
Dejv: „Slyšíš to?“
Milan: „Co?!“
Dejv: „Kabáty!“
Chudák průvodkyně to sledovala jakože, co to tam sakra děláte? Měla co dělat, aby se nezačala smát. Tak ji to rozhodilo, že celou dobu pokukovala po Dejvovi, co zase provede. Zadrhávala se a zapomínala výklad. V ložnici si Dejv zaujatě prohlížel jeden obraz.
Erouš: „Kdo by to byl do tebe řekl, že máš rád staré italské mistry. Jde to s tebou z kopce!“
Dejv: „Odjakživa mám rád umění.“
Průvodkyně: „Co to děláte?“
Dejv: „Prohlížím si tenhle obraz. Ve Valticích je podobný za 10 milionů a vždycky, když se k němu někdo takhle nahne, tak začne průvodkyně řvát, běžte od toho dál! :-D“
Průvodkyně: „No, to chápu.“
Cestou zpátky se u jedné nejmenované farmy, snažil Rosťa zhypnotizovat kozu. Do určité míry se mu to dařilo. Na svačinu dojíždíme zbytky buchet a jiných dobrot z domova.
Kluci jeli rovnou k chajdě. Dejv jel dál, Milan za ním.
Erouš: „Co je?“
Dejv: „Pojedem se podívat na Cimrmana.“
Erouš: „Dobře, ale je to offroad. Aby se vám z Babet nevyklepaly šrouby.“
Parádní vyjížďka. Socha samotná je strašná blbost. :-D Chtěl jsem Dejva natočit, jak krásně vyjede kopec a on tlačil. Prej mu to nejede. No jo, těhotenství se podepíše na každém.
Večeře bodla. Hlad jsem měl jak vlk. Koukáme na videa z jízd. Bez cenzury nevysílatelné. Ale smáli jsme se hodně. :-D
4.den, čtvrtek
Teplo, pod mrakem. Ani moc nefouká. Dnes vyrážíme až v 10 hodin.
Nová Bystřice – veterán muzeum nesmí Zdenda prošvihnout. Zmrzka na náměstí. Já - vyjížďka po městě. Vlakové úzkokolejné nádraží s muzeem. Park. Čekáme na Zdendu v kavárně před muzeem. Dejv se vytratil. Po chvíli ho vidíme vášnivě debatovat s cizincem.
Milan: „Á, Dejv už zase prodává Babetty.“
Klášter 2. pokus
Prohlídka je na zavolání.
Co jsem si zapamatoval:
3.největší, dřevěný oltář v Evropě. 22.5m na výšku. Opravu zahájila jedna rodina, která se o kostel stará i nyní.
U Veclova je bizoní obora. Veclov samotný je prťavá vesnička ani ne 2km od hranic s Rakouskem. Bizony jsme viděli, ale byli daleko a nedalo se k nim jít. Steak nebude. Kluci řeší cestu. Jedem s Dejvem sólo za obzor. Za nedlouho jsme v Rakousku. Jen cedule Östereich a traktorista.
Dejv urval v půli kopce plynové lanko. Zbytek cesty do Slavonic jel s lankem v ruce, protože se tento rok nebralo moc náhradních dílů. Včetně plynového lanka.
Slavonice
Moc hezké městečko. Opravené. V elektru nakoupena čokoláda na opravení plynu. Na náměstí rušíme místní klid. Oběd na zahrádce na náměstí. Název města mě pořád něco připomínal, jen jsem nevěděl co, dokud jsem před jedním domem neuviděl zaparkovaný Panzer I. Za Slavonicemi je areál lehkého opevnění u kterého se dělá super pravidelná vojensko-historická akce neb jak to mohlo vypadat, kdybychom se tehdá bránili.
Ke zhlédnutí na youtube.
Dejv zpravoval plynové lanko. Bude fungovat.
Pevnostní areál Slavonice
Na parkovišti jsme potkali partu dalších bláznů na pinckách. Jedou z Berouna a úplně bez výbavy.
1. Bunkr je zrekonstruován do podoby z konce třicátých let.
2. Bunkr je v podobě, jak ho upravili komunisti pro případ útoku zlého západu.
Doporučuji všem. Je to sice o dost dražší, ale krom bunkrů různých typů jsou tu i průseky, protitankové zátarasy a ukázky různých protipěchotních překážek. Vše s fotografiemi a vysvětlením. Pravda, ve velmi zjednodušené formě, ale i tak si můžete udělat obrázek o tom, jak by germáni při útoku plakali… Kluci si šli sednout do altánku, kde na mě počkají. Hraju si s foťákem. Škoda, že ty průseky nejsou větší, aby byla linie lépe vidět.
Nálada je značně unavená. Dejv znovu opravuje plynové lanko. Zapadající slunce příjemně hřeje a vytváří siluety na polích.
Kluci se těší na zítřejší chlasta… teda projížďku parním vlakem. :-D Stahujeme a koukáme na videa z kamer. Celý den jsem polemizoval, jestli jet vlakem nebo to prubnout. Přece jen je to 150km, pojedu sám, bez vercajku a dílů. Kdyby se mi něco stalo, tak si nic neopravím… Dokonce ani lékárničku nemám. Pak mi došlo, že nejsem měkota. Tenhle výlet měl být hlavně sranda. A trochu diskomfortního dobrodružství neuškodí.
Pro jistotu mažu řetěz, kontroluju pneumatiky, dolívám benzín, dotahuju šrouby, koukáme na řemen a svíčku. Vše vypadá naprosto v pohodě. Kluci mi přejí štěstí. Jelikož jsem si letos většinu věcí zapomněl doma, nemám ani mapu, takže si musím napsat cestu na kus papíru podle bodů na mapě. To bude moje mapa.
5.den, pátek - Erik
Azuro, bezvětří. Ideální počasí. Rozloučení s klukama. Doplatit účet paní domácí. Trocha nervozity. Jak už to tak bývá, když jedete bez navigátora, GPSky nebo mapy, jen podle paměti a kousku papíru, hned za první dědinou jsem špatně odbočil. Teda ne špatně, směr byl dobrý, akorát po hlavní místo po okresce, což byl adrenalin mezi kamionama. Objížďka mě zavedla do Českého Rudolce, kde mají dobré pivo. Jen, co jsem chytl za kliku hospody, mi došlo, že řídím. Tak zase nic. Je tu zvláštní ruina zámku. Dá se do ní jít, ale je to na objednání a já nemám čas. Offroad kvůli zajížďce. Po písčitých polňačkách s plochýma pneumatikama, to je žůžo. Dakar hadra. :-D
Dačice jsou moc pěkné město. Určitě se zastavte, alespoň na chvilku.
Moje rodné město bylo tak rozkopané, že jsem ani nebrzdil provoz, tak jako jinde. Takových uzavírek. Zdenda říkal, že se tam zdržím. Ještěže to tam znám. Původně jsem chtěl jet po hlavní, ale byl tam takový provoz, že jsem to hned za Třebíčí stočil, abych objel Náměšť vrchem. Cestou jsem se stavil na oběd v hájence před Náměští. Než mi donesli jejich znamenitý kančí guláš, koukal jsem do offline mapy, kudy by se to dalo objet. No, děs a hrůza babeťákova. Abych nemusel jezdit spoustu kilometrů dokola ani po hlavní, střihnul jsem to přes polňačky, což byla moc hezká jízda lesem nelesem, polem nepolem, kolem rybníčků. Uprostřed pole jsem narazil na jehlanovou rozhlednu. Zastávka na 10min, užít výhledu.
Dle mapy jsem měl jet přes serpentiny. Myslel jsem, že z kopce, když jedu pořád nahoru. Omyl. Další krácení přes les. Bylo to jak rallye Ukrajina. Hluboký les, kde byl každých 200m brod. Z ničeho nic se objevila louka a na ní divnej borec u zapadlé chaty. Nelíbilo se mi, jak na mě kouká. Takto nějak začínají horory… Když už jsem si myslel, že mě tu nic horšího nečeká, objevil se přede mnou malý kluk se samopalem. A pak další a další, vojenská vejtřaska, celtové stany a grupa více těchto ozbrojených, vojensky oděných pubošů. Netvářili se nadšeně. Zbytek cesty jsem koukal do zpětného zrcátka, jestli si neudělají hon na narušitele. Pak už to byla nuda. Vesnice za vesnicí. Přes rozkopané Ostrovačice zadem kolem Velké ceny a hurá domů do Brna.
Cesta mi trvala i se zastávkami, zajížďkami a obědem 7 hodin. Ujel jsem 148km.
Kluci jeli v pátek parním vlakem do Jindřichova Hradce. A to je vše, co se dochovalo. :-D Zbytek záznamu zmizel cestou. V sobotu v ranních hodinách odjeli po snídani domů. Po 17hod byli v Šitbořicích.
Od malička jsem chtěl vlastnit veterána. Vlastně až teď mi došlo, že jsem si ho nevědomky pořídil. Další dětský sen splněn.
Příští rok Balaton :-)
Erouš
2025 ©