Motto: Babettám zdar!
Rok před vyjetím se Rosťa s Dejvem dohadovali nad pivem na veteránském srazu, jestli by šlo jet okolo republiky na „Pařízkovi“ z 50tých let. Jedinou překážku mě tehdy připadalo sehnat dostatek strojů, jelikož po veteránech byl nějaký rok shon. Natož v dobrém stavu. Cena taky hrála roli. Nakonec mi volal Rosťa někdy ve tři ráno, po Silvestru, ve značně podroušeném stavu, že teda jedou, ale na Babettě…
„Není to kolo, ani motorka. Je to prostě Babetta.“
Gang: 
Rosťa – klasická (původní) metalíza
David - modrá
Zdeněk – Růžovka (nečekaně růžová)
Erik – Kuře (žlutá)
Milan - šedá
Mirek – Žabička (zelená)
Technické údaje: 2 takt, 1 válec, 49ccm, spotřeba cca 2 litry/ 100km
Upozornění PEGI15! Sprostá slova a sexuální kontext. Mladší 15 let okamžitě zavřít! :-D
VIDEO Z CESTY ZDE
<<< FOTOGALERIE k cestě >>>
Týden před odjezdem jsme měli před výjezdový meeting. Tam bylo řečeno, že náš doprovod s autem nepojede – nedostal dovolenou. První průser. :-D
Veteránský sraz 2 dny před odjezdem byl neskutečný úspěch. I přes obrovskou konkurenci nádherných motorek byl o Babetty velký zájem.
Viz video od 2:09min:
https://www.youtube.com/watch?v=5DSVk-vt1yY&feature=share
Den předem jsme se sešli na rozlučku na sokoláku. Nad bečkou limonády (ne, není to fór ani šifra) jsme se loučili. Panovala dobrá nálada. Většinou si přísedící obdivně prohlíželi mašiny a pak s nechápavým výrazem a kroucením hlavou optimisticky komentovali:
„Nechápu. Jste blázni.“
„Já bych na tom nejel ani do sámošky.“
„Stačí se na to podívat a nikam se mi nechce.“
Rosťa: „Hoši, zítra to začne. To jsme ani netušili, že to dojde tak daleko.“
Objevili se i poznámky typu: „Pojedeme na Vranov do kempu, týden budeme chlastat a pak pojedem zpátky.“
Kvůli chybějící safety káře jsme přehazovali náhradní díly, 1 celý motor, tašku s vercajkem, mazání, oleje a kanistry s benzínem, jak se to komu vešlo.
Největší zlo jsem poznal večer u plotového stolečku na zahradě. Flaša slivovice padla jak nic.
1.den, Šitbořice
Ráno budíček od papouška. Přesně v 8:00 pískal melodii jak ze starého telefonu. První závada byla hned ráno. Mira měl v nádrži kus rzy, který mu ucpal přívod paliva. Na poslední chvíli se ještě někteří loučili a nechtěli nás pustit. Asi se báli, že už nás neuvidí. V prvním kopci byl vidět rozdíl váhy jezdců. Budu rychlá motospojka. Zdenál se před Rosťovým barákem prakticky zastavil.
Projíždíme Jižní Moravou směr Znojmo. Pak se stočíme na Jindřichův Hradec. Fouká silný boční vítr, je pod mrakem. Panuje výborná nálada. A lidi mávají, smějí se a nechápou. Šest magorů. :-D
Na žlutá trika se lepí veškerý hmyz v dosahu. Ale jdeme krásně vidět.
V 11:45 přesně, stojíme před jadernou elektrárnou Dukovany.
„Atom ne! Atom ne!“ skandoval vychechtaný Rosťa při pohledu na chladící věže. Malá svačinka od Milana, protáhnout ztuhlé zadky a jedem dál na Telč. Kochám se krajinou a všechno je mi jedno. Občas nás vyleká řinčení či podivné klepání motoru.
Erouš: „Nějak mi v tom motoru klepe.“
Dejv: „Jede to? Jede! Tak to neřeš!“
Za Rouchovanama nám klekla Rosťova stará navigace a celá poctivě naťukaná trasa se smazala. Dejvova taška s vercajkem, co ji vezu v kastlíku, při každém vjetí do díry, rachotí jak vlak na mostě. Rosťovi se neustále restartuje GPSka. Musíme kvůli tomu často stavět. Málem nás všechny smetl hasičák. Jel jak prase. Babetta nebyla konstruována na dlouhé vzdálenosti. Je proto životně důležité měnit polohy sedu jinak vám upadne zadek.
Pojmenoval jsem je:
1. Základní - cyklista
2. Jogín - jako skútr
3. Paní radová - na levo i napravo
4. Enduro – ve stoji
5. Spacák na kastlíku
V 15:15 v Telči. Dáme oběd. Pro cizince jsme největší atrakce. Jsme od sluníčka rudí jak raci. Za Telčí nás chytl první déšť. Ještě, že se podělala GPSka, jinak by jsme vjeli do té nejhorší části. U Senotína přes úzko kolejku, zastávka u rybníka. Vysočina je krásně zelená. Jako ve Skotsku. Kemp máme za Stráží nad Nežárkou. Příjezd kolem 19hod. Ubytování v „psích boudách“ slovy Rosti, bych ještě přežil. Umývárka bylo to, co mi dělalo vrásky. Sprcha plná komárů, much a jiné havěti. V životě jsem neviděl tolik Křižáků na jednom místě zároveň. Vypadají dobře živeni. Radši jsem se jel projet do městečka a udělat pár fotek v šeru zapadajícího slunce.
2. den, Stráž nad Nežárkou
Kolem čtvrté ranní začalo pršet. Měli jsme celou noc otevřené dveře, páč se to vedro jinak nedalo. Ještě, že jsme si dali na kabele nepromokavé přehozy. Zima není. Ke snídani utopence s buchtou. V 8 hodin ráno jsme vyrazili. Sotva jsme se dali na okresku, začalo pršet. A pořádně. Pak mě došlo palivo – přepnul jsem na rezervu. Vzápětí klekl Zdeněk a pak i Rosťa. Hledali jsme po mapách benzínku – nejbližší byla ve Stráži nad Nežárkou. Udělali jsme 22km kolečko, abychom se zase vrátili. :-D (čas 9:20)
2. etapa byla jízdně hodně zajímavá. Lesní cesty a cestičky malebnou krajinou, plné děr a kaluží. Nuda rozhodně nebyla. Fouká silný studený vítr. Místy jsou poryvy tak silné, že se Babetty skoro zastavily. Nejvíc je to cítit u rybníků, kterých je tu všude plno. Občas se nechytala navigace, tak jsme kroužili po dědině pro pobavení místních pořád dokola jak pitomci, dokud se nechytla a mi mohli jet dál.
Tábor. Stojíme na kopci nad městem. V dálce pozorujeme bouřku do které máme jet. Město jsme profrčeli skrz celý starý střed. Dnešní den je ve znamení četných přeháněk. Jednomu dešti se vyhneme, abychom v zápětí vjeli do dalšího. Že jsem si blbec nekoupil ty nepromokavé kalhoty. Sotva mě tepláky uschnou, tak zase prší. Kluci jsou v suchu. Dali jsme pauzu na autobusové zastávce kousek za Táborem. Je tam zajímavá silnice vedoucí skrz letištní dráhu. Říkal jsem si, co tam dělá značka pozor na nízko letící letadla.
V Jistebnici obídek. Prší. Větrem popadalo několik Babett.
Jedeme lesem. Zapadající slunce vytváří zajímavé stíny. Nejdřív jedeme hodně nahoru, pak dolů. Cesta je super klikatá. Dole nebo na špici vždycky počkáme na ostatní. U Orlické přehrady nám jedno prasátečko málem srazilo Milana. Předjíždění do kopce před zatáčkou - magor.
Objíždíme hrad Točník a Žebrák. V kopci mi začal ujíždět zadek, tak jsem slezl. Píchl jsem kolo. Zadní. Hurá. Nahoru jsem tlačil. Oprava cca 20min, za přihlížení jednoho místního dědy.
Příjezd v 21hod. Zmrzlej jsem řádně. Kluci nadávali. Kemp v Jesenici – pedofilův ráj. Samá lolitka. Hospoda nevaří, toť nemilá zpráva pro naše vyhládlé žaludky. Borec to neřeší – je tam na brigádě. Ach jo.
Předkrm hospodský: pivo, křupky a brambůrky. Pro hlavní chod jsem musel jet na benzínku, jelikož jsem jediný nepil. Bagety jsem jim dovezl až ke stolu.
„Objednal si někdo pizzu?“
Večer u piva.
Milan: „Příští rok s váma nikam nejedu.“
Rosťa: „Cesta je cíl Milane. Chápeš?“
Erouš: „Je to o tom, že si užíváš cestu… Pokud teda zrovna nebolí prdel.“
3.den, Jesenice
Mira v 7 ráno vytahoval kluky z postele.
„To bylo keců, jak vstanem brzo! Hoši v 8 ráno odjezd!“
Z chatky se chraplákem ozvalo: „Jdi do prdele!“
V Rakovníku červená vlna. Lidi si nás fotí. Všude. Za městem je brutální stoupák. Je 20°C, lehce pod mrakem. Těžce zrádné počasí. Zastavíme - teče pot, jedeme – zima jako prase. Fouká studený vítr.
Kvůli časové tísni jsme museli jet mimo původní trasu. Přes Prahu. Úspora cesty cca 10kilometrů. Chtěl jsem fotku u koňa, protože Babetta na Václaváku ještě nebyla! :-D Ale jet přes špičku do centra se nikomu nechtělo. Mě teda taky ne. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu Vltavy.
Přívoz měl pauzu a nehodlal vstát od piva. V Roztokách není široko daleko most nebo lávka. Jen přívoz.
Dejv: „By mě nenapadlo, že budu jezdit po Praze a hledat mosty. To tady šoupnu do řeky a pojedu dom vlakem!“ rozčiloval se.
Nechtělo se nám čekat, tak jsme jeli prubnout Prahu. Nakonec jsme se stejně vrátili, protože byl šílenej provoz. Zdržení u přívozu přes hodinu. Převozník měl starého psa, který vždy vyskočil na břeh a kontroloval cestující. Pak si sám skočil zpět do lodě. Všech 6 Babett najednou. Líbeznice benzínka – Zdenál urvaný spojkový řemen. Nejdřív mu v tom rachotilo a pak už se vůbec nerozjel.
Mladá Boleslav – muzeum Škodovky. Prší. Máme tři hodiny sekeru.
Recepční nás uvítala: „Máte trochu zpoždění…“
„My víme…“ jednohlasně
Muzeum bylo krásné. Škoda jen, že jsme dojeli 45min před zavíračkou. Nebyl čas si pořádně vychutnat exponáty.
Zdeňkovy zase zlobí spojka. Prokluzuje a nechce řadit na dvojku. Mezitím, co se Dejv s Rosťou vrtali v motoru, prošla kolem recepční z muzea. Zastavila se a obdivně pozorovala naše stroje. „Vy jste fakt dojeli na Babettách?!“
Taky tomu nevěřila.
Pořád jsme lízali okraj fronty. Z nebe padaly provazce vody, které naštěstí padaly jinam. Bylo vidět, jak všichni nenápadně kontrolují směr větru a naší cesty. Pak se cesta najednou stočila na lesní cestu přímo do prostřed bouřky. Během chvíle byla úplná tma. Kolem nás mlátily blesky až to rvalo uši. Kdyby se nám něco stalo, tak nás najdou až za týden. Jeli jsme krokem. Déšť jako kráva. Cestu označovalo pouze Rosťovo zadní světlo. Bylo jedno, že mám nepromokavou bundu, mokrej jsem byl i tak.
Na zahřátí jsem si zpíval „Je léto a já všechno v pí*či mám! A tak si zazpívám…“ (Rybičky 48 - Léto)
Naštvanej jsem byl, že se mi ani točit nechtělo, což mi pak Rosťa vytknul.
Na cílové místo v Milovicích u Hořic jsme přijeli za nádherného západu slunce podkresleného dvojitou duhou. Kompletně mokří a zmrzlí. Romantika jak prase. Všechny věci hodit na sušák. Zdenál to nedobrzdil a napálil zezadu do Milana.
Večer přišla vichřice s deštěm. Babetty jsme schovali pod každý zastřešený prostor. Milan seděl u stolu ani nedutal. Jen upřeně hleděl do jídeláku. Pak mlčky zvedl telefon.
„Jestli ještě někdy budu chtít jet někam na Babettě, tak mě dej po čuni a zamkni mě do sklepa! Miláčku, už budu hodnej… Přijeď si pro mě!“
Ti, co celou dobu nejvíc remcali, najednou (po bouřce) otočili a začali plánovat příští cestu na Slovensko. Jsem zvědav, jak dlouho jim to vydrží.
4.den, Milovice u Hořic
Slabý vítr, zataženo. 14°C
Nikomu se nechce z postele. Test strojů. Všechny namazat a prohlédnout. Zdenálova Růžovka netáhne a vydává klepavý zvuk. Poklidná snídaně ze sámošky a rychlý meeting nad meteo mapou. Dnes bude zima a větrno. Mokré ponožky a tepláky se vyfoukají na těle cestou. Nic jiného nemám. Ještě, že jsem zvyklej z potápění.
Další defekt. Zase já. Sakra. Hřebík 70ka. Já už se na to…
„Erik “píchač“, protože je mladej, tak píchá.“ Dejv
Super rozbombená cesta. Nešla projet dál – museli bychom jet 12km navíc. Borec s Tatrou a kamionem zatarasily cestu. Rosťa se dovolil dělníků a protáhl se mezi náklaďákama. Jel dál. Řidiči naskočili do aut a uhnuli. Hodně hrál roli stádový efekt – leccos nám odpustí. Kdybychom jeli na cestovkách, tak nás pošlou do háje. Armáda by měla zakoupit pár Babett, jako lehké průzkumné vozidlo. Průjezdnost terénem vynikající. : - )
Z odpadkového pytle a elektro pásky jsem si udělal chrániče na těžce zkoušená, promrzlá kolena.
Mira se zničehonic zastavil. Zůstal jsem tam s ním. Dejv nás dojel v zápětí. Sklíčeně se zatvářil, oddechnul a hned chňapnul po vysílačce.
Dejv: „Tady Orel. Orel volá poštolku. Poštolko, ozvi se!“ z vysílačky jen šum. „Poštolko! Mira nejede!“
Milan: „Ještě ho prozvoň.“
Dejv: „Poštolko! Ty kurvo! Jestli to nezvedneš, tak v noci umřeš krutou smrtí bongo bongo!!“
No, váleli jsme se smíchy.
V kopci za Ústí nad Orlicí se Milan zastavil. Zastavili jsme. Naštěstí to byla jen zašpiněná svíčka od oleje. Čím se víc blížíme Moravě, tím víc je sluníčka.
Při projíždění Šternberkem na nás mávnul policajt u silnice, abychom zastavili. Vytáhl telefon, vyfotil si nás a mávl, ať jedem dál.
Bloudil jsem ulicemi Šternberka s cílem najít místo, odkud by se dal dobře vyfotit hrad. Po půl hodině zběsilého pojíždění městem jsem ho našel.
V hospodě jsme si dali předkrm z natrhaného hrášku a piva. Večeře byla čistě na grilu. Výtečné. Zvláštní kuchař. Nejvíc zabil snídani: „Chlapi, dumpingová cena – míchaný vajíčka s cibulkou za 60Kč.“
Pak dodal: „Pánové, musíte být na tu snídani přesně v 9:00! Jinak se to nebude dat žrat!“
Dáváme si Babeťácký sex – dýmka míru. Sedíš u stolu, tlačíš pivo a u toho pumpičkou na kolo dofukuješ duši.
5.den, Šternberk
Obličej mám od oleje zapleskaný, že to ani nejde dolů. Umyvadlo je celé špinavé a pořád mydlím. Snídaně byla luxusní. Krátká rozprava s kuchařem. Tradiční ranní údržba a kontrola Mirovy spojky.
Po snídani si nás obcházel a fotil jeden starší pán. Vylezlo z něj, že je Dán a jel se s kamošem podívat do továrny Jawa. A to jen proto, že měl doma zaparkovanou Jawu 350. Svět je malej.
Mira se nám cestou ztratil. Jakožto safety car s vercajkem jsem se vrátil asi 2 kilometry, abych je našel. Mira má vadnou svíčku. Vyměnila se a jelo se dál. Málem jsem najel na houbařský nožík, co se válel u krajnice. Po třetí píchnout by už nebylo vtipné.
Haná. Vyjedem na kopec, vyřadíme přehřáté motory a chladíme na volnoběh. Jako na kole. Davidovi se v kopci zasekl cvrček a přetrhl řetěz. Málem se vysekal.
Libavá – vojenský újezd. Mira zase nestartuje. Kvůli tankům je tu několik kilometrů kočičích hlav. Na Babettě peklo.
Když jsme projížděli přes Studénku, tak se zamotala navigace a omylem nás hodila stranou. Dojeli jsme na konec slepé ulice. Mezitím, co se kluci dohadovali, kam dál, já si všiml nenápadného pomníku. Stáli jsme pod tragicky známým mostem ve Studénce. Krátká poklona obětem a jede se dál.
Ostrava, zastávka před letištěm Mošnov – Dejv usnul.
Milan: „Hoši, potichu odjedem, Babettu mu schováme za zastávku a necháme ho tady. Schválně, kdy se vzbudí!“
Projel kamioňák a na pozdrav zatroubil.
Dejv: „Já jsem usnul? Jak dlouho? Proč jste mě nevzbudili?!“
Frenštát pod Radhoštěm – zastávka na dlabanec. Je kolem šesté večer. Od snídaně jsme nejedli. Pizza Del Monte stála vedle obchodu a byla dobrá. Beskydy dávají Babettám zabrat. Do vrchu Soláň se jede takových 5 kilometrů po klikaté silnici. Postupem odpadával jeden za druhým. Klepající, vrčící a přehřátá Babetta vyjela na jeden zátah a na zastávce sama zdechla. Z hlavy motoru se kouří. Čekáme na Dejva a Miru až se vyškrábou na horu. Největší adrenalinový zážitek – nejvyšší rychlost z kopce na volnoběžku 70 km/h. Mira zůstal zase stát. Dnes 179km. Necítím zápěstí.
V kempu Hovězí byl sraz Jawistů. Náš faktický cíl splněn – stihli jsme to v čase. Se zpožděním, ale jsme tu. Chlapi nechápou, co tam děláme.
6.den, Hovězí
Sluníčko, lehký vánek.
Po snídani pokec s Jawistama. Měli zájem o Babetty a vše s nimi souvisejícími.
Jedeme domů! Odjezd na pohodu 9:45. Ve Vizovicích byla zácpa. Zrovna probíhal Masters of Rock a počty zvednutých rukou těžce narůstá.
Rosťa se nechtěl v Luhačovicích vůbec zastavovat. Ukecal jsem ho na krátkou zastávku. Dali jsme si místní smraďovku a koukali z jednoho z mnoha mostů na pstruhy. Dejv letmo projížděl stroje pohledem a pořád nedokázal pochopit, že jsme dojeli tak daleko.
Zastavil jsem na vršku kopce za Veselí nad Moravou. Čekal jsem, až dojedou ostatní. Zafoukal vítr a moje mašina spadla do škarpy. Díky bočním kabelám mám jen ohnutou páčku brzdy a odřenej grip. Oběd v Bzenci penzionu Beta. Bomba. Borci za barem nevěřili, tak si nás šli vyfotit při odjezdu.
Ke konci nás samozřejmě chytla bouřka jako prase. V Šitkách přivítání hasičskou skupinou na závodech. Zmrzlí, ale vyřechtaní Babeťáci.
Závěrem:
Za mě supr. Troubení, vztyčené palce, mávání, focení, tolerantní řidiči. I přes pracovní den jsme mnoha lidem alespoň na chvíli vykouzlili úsměv na rtech.
Cílem cesty bylo dokázat, že to jde. Jde vyjet na stroji horším než Trabant a ujet skoro 1300km. Kvůli časovému presu jsme nemohli navštívit nebo si jen vychutnat chvíli na spoustě krásných míst naší země. Pouze jsme je profrčeli a viděli ze sedla. Tato místa zůstanou navždy zapsána v našich srdcích…
Erouš
POZNÁMKA: Název skupiny jsem vymyslel ze srandy, jelikož celá akce byla hospodskou sázkou. Tím "Gang" jsme chtěli dát na jevo, že pojedeme jako recesistická skupina. Proto i naše vybavení připomínalo spíše uživatele chopperů. Až po vydání článku jsem zjistil, že taková skupina dávno existuje a aby nedošlo k třenicím ohledně plagiátorství, přidal jsem název obce, aby bylo jasné, která je to skupina. EH
2024 ©