Nedávno se mi někdo pokusil šlohnout ze společné garáže Kuře, rozuměj mého jednostopého veterána. Ano, je to sice moped, ale skoro stejně starý jako já. Můj milášek!
To, že jsem za Babettu dal 5 tisíc a dalších 15 tisíc za renovaci, bych ještě skousl. Ale pracovní čas mechaniků (prakticky celá zima) by mě vážně nas*rala. Krom toho jsem s ní počítal na zombie apokalypsu, jako poslední možnost cestování - na jednu nádrž zvládne cestu z Brna do Kladna a zpět.
Naštěstí jsem ji našel zaházenou v rohu garáže s urvaným stojanem. A že jsem měl nerva. Zámek, kterým byla přidělaná k ocelové tyči zapuštěné do betonu, nikde.
Při její renovaci málem přišli Dejv s Rosťou o rozum. Neustále něco nefungovalo. Dejv z toho měl deprese, protože mnou vymyšlená kanárková žlutá nechtěla chytat, takže to musel několikrát přestříkat. Ta barva je horší než ozónová díra. 
Na Erouše si však nepřijdou. On je totiž jako většina lidstva tvor líný... A tak, kvůli koronosauří pauze na Babettu prakticky 3 roky nesáhl. Ano Erouš se za sebe styděl, nicméně to byla doba složitá a hektická. Bylo mnoho jiných priorit. A jak pravil klasik - se starým olejem a benzínem, který nechytá, plus s vypuštenýma pneumatikama, se na tom kradeném dvoutaktu špatně jede.
A z toho plyne životní moudro, že být někdy línej jako prase, má taky smysl. 
Erouš
2024 ©