Aneb jak se český Honza do války ve Vietnamu dostal. Tuhle knížku měli v knihkupectví ve výprodeji a já si ji koupil bez toho, aniž bych se nějak zvlášť pídil po obsahu. Jednoznačně mě zaujal název. Jako "veterána" z Vietnamu (bráno s velkou nadsázkou viz Deník Vietcongčíka) mě zajímal jiný pohled na věc, než ten, který známe z amerických dokumentů nebo válečných filmů. Jaké překvapení mě čekalo, když jsem zjistil, že autor je Čech. Úvod je zajímavý už jen z hlediska aktuální imigrační krize – první kapitola by se dala shrnout jako náhled do neskutečně restriktivního emigračního aparátu západních států. Být uprchlíkem v šedesátých letech nebyla taková dovolená jako dnes – podpora vyšla tak akorát na jídlo, ubytování ve sběrném táboře se normálně platilo a podmínkou pobytu bylo pracovat hodinu denně pro dané středisko (úklid, sekání trávy apod.) Spousta států uprchlíky nepřijímala vůbec, některé jen na omezenou dobu.
Manuel napsal knihu na základě svých zápisků v deníku. Velké plus je, že popisuje naprosto všechno bez nějakých snah se zalíbit či vytvářet pozitivní propagandu. Můžete s ním prožít strasti a pasti vojenského výcviku na území USA, speciální doplňující výcvik a nervy drásající pochody v první linii. Naopak velké mínus je množství chyb a překlepů, kterými je nakladatelství Naše vojsko známé. Osobně mě zarazilo, kvůli jakým hloupostem si Američané volali vrtulník – jen převozy vojáků musely stát jmění. Velice zajímavý pohled do tehdejší „imperialistické“ společnosti.
2025 ©