Kladivo bohů, sága Led Zeppelin - Stephen Davis

Napsal Erouš (») 22. 11. 2015 v kategorii Recenze, přečteno: 497×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Povinná četba všech ZEPP fans. Náhled do soukromí nejlepší rockové kapely všech dob. Vždycky jsem je měl za slušňáky, ale opak byl pravdou. Utracené miliony za zdemolované hotely, nekonečné řady ojetých groupies a štětek, kilometry vyšňupaných lajn koksu a hektolitry vypitého alkoholu. Kam přijeli, způsobili nějaký skandál, který jen díky drsnému manažerovi a jejich „komorníkovi“ neskončil mnohaletým žalářem. Měli pověst gangsterů. Za svůj fenomenální úspěch vděčí svou nikdy nekončící inovací hudby a schopnému manažerovi. Zajímavý je už samotný fakt, že anglická rocková scéna byla tou dobou tak malá, že se všichni dnes velmi známí interpreti mezi sebou znali a spoustu z nich chodilo spolu do hospody, když ještě měli hluboko do kapsy.

Úžasný je popis vzniku alba Led Zeppelin II s detailním vysvětlením jednotlivých písní, riffů a pasáží – kolikrát se budete divit, jak či z čeho byly jednotlivé songy zmixované. Doporučuji si pustit alba s textem (lyrics) a do toho si číst popisky – poslech dostane úplně jiný rozměr. Jejich neskutečný styl přehazování rychlé a pomalé pasáže, který mě tak lezl na nervy u Queen, se nedá překonat. Celkově je zajímavé, že spolu vydrželi tak dlouho hrát při své odlišnosti. A kdyby se Bonzo (John Bonham) neuchlastal, tak by hráli ještě dál. Každý z nich byl úplně jiný.

Jimmy Page – kytarový virtuoz; zakladatel kapely; těžký introvert posedlý kontrolou nad vším okolo kapely; manipulátor

Robert Plant – vesničák s luxusním hlasem a textařským talentem;

John Bonham – nejtvrdší bubeník všech dob; dobrák, který se po alkoholu měnil v bestii; jednoduchý k manipulování;

John Paul Jones – vždy profesionální, bral hraní jako práci; uměl hrát na všechno – v kapele basu a klávesy; další introvert; dělal si, co chtěl, čímž Page doháněl k šílenství; jediný z kapely, co nezačal fetovat ani neměl skandál;

Po sjetí celé diskografie a shlédnutí jediného videa z koncertu (vyjma Celebration day 2012) jsem si uvědomil, že hráli živáky přesně tak, jak jsem je chtěl hrát já, když jsem jako malý hrával doma na hrnce a kýble vařečkami a představoval jsem si, že jsem na pódiu a hraju sólo.

Parádní soupis rozhovorů s milenkama, kamarádama, novinářema a celkově lidí okolo kapely z doby, kdy byl Rock v plenkách. I lidi jiného zaměření si v knize najdou to své. Spíše hovorově, nenáročně psané. Jako když vám kamarád v hospodě vypráví, jak to tenkrát bylo.

Štítky: kniha

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.