Motoškola 2015 aneb deník začínajícího motorkáře

Napsal Erouš (») 7. 10. 2015 v kategorii Povídky, přečteno: 830×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Po telefonu mi sdělili, že nemá smysl zkoušet něco menšího, pokud neměřím dva metry. Mám jít rovnou na šesti kilo. Uff. To bude maso. Před jízdou opakuji, že krom minibiku a skůtru jsem na motorce nejel. Po několika minutách vysvětlování technických parametrů, výhod a nevýhod všech kubatur v garáži, dávám na radu a jde se.

Strach se mísí se zvědavostí, následovaný nervozitou. Jak říkal jeden spolužák: „Poprvé to vždycky bolí…“ Poprvé to naštěstí nebolelo, ale když jsem poprvé zasedl za řidítka Yamahy XJ 600N, měl jsem respekt. Je to jako sedět na býku, jen ho můžete ovládat. Někdy. Z technického hlediska jsem se připravil dobře. Ale co přišlo, mě zaskočilo. Nejen, že je pěkně těžká, ještě máte za zadkem instruktora, který jeho slovy „má další metrák“. Díky bohu za instruktora Michala. Většího flegmatika jsem neviděl (a to jsem sám flegmoš).

První rozjezd byl katastrofa – nic lepšího jsem ani nečekal. Stačí polechtat plyn a otáčky vyletí do nebes. Chce to cit. Michal hodil po pěti šesti cvičných rozjezdech nečekaný kompliment, prý mi to jde, tak pojedeme okolo stadionu. Ne, že by mě to nějak potěšilo. :-) Největším problémem pro mě bylo sesinchronizovat pohyby, tak aby se vše událo plynule. S tím jsem počítal – ovládání je od auta odlišné a i s autem mi to chvíli trvalo. Po pár kolečkách se mě Michal ptá, jestli chci jet na silnici nebo si dáme ještě pár kol. Na parkovišti se naučím prd, tak se jede na okresku. Řazení je pomalé a kostrbaté, zatáčení otřesné, rychlost pomalá, ale jedeme. Všechno mě bolí. Nedokážu se uvolnit. Díky bohu, že už mám alespoň Béčko. Nedokázal bych sledovat značky v rozkopaném Brně a řešit co a kdy mám zmáčknout. Až za Lesnou směrem ven z města si začínám užívat, ikdyž omezenou svobodu a krásu jízdy. Motor poslušně brumlá, slunce svítí a já cítím, jak záda povolují a ruce zvolňují. Je to bomba. Po první jízdě jsem trochu nesvůj, ale nesmím to tak řešit. Ještě jich zbývá šest.

Druhá jízda

Dnes to bude lepší. Pavel (mladý Venclovský) se se mnou moc nepáral, jedeme rovnou do provozu. Naštěstí je kolem sedmé ranní provoz slabý. To proklaté zatáčení mi pořád nejde. Líbí se mi jeho přístup – žádné okresky, rovnou do provozu a ne někde na periferii, pěkně do centra. Jinak se to hold nenaučím. Občas úplně nechápu, co po mě chce, nicméně jsme se vždycky nějak dohodli. Po pár kolečkách okolo Lesné mi dává volný prostor, ať si to odjedu sám. Sem tam poradil, když jsem měl vyšší převod nebo jsem zapomněl vypnout směrovku. Nevrtí se vzadu jako Michal. Kolikrát bych si myslel, že jedu sám. Kluci na fóru upozorňovali, že ho zná půlka Brna. Musím potvrdit, že je to pravda. Za dobu jízdy nás na každé křižovatce někdo zdravil nebo se na červené dal s Pavlem do řeči. Mě to nevadilo. Díky věčnému projíždění brněnských ulic, jsem se naučil poměrně rychle řadit bez komplikací. Pavel dává důraz na bezpečnost, tak mi při každém špatném odbočování říkal, na co si mám dávat bacha. Tedy skoro pokaždé.

Třetí jízda

Ráno to vypadalo, že žádná nebude – pršelo, jak prase. Nakonec se vyjasnilo a bylo zase vedro.  Minul jsem se s klukem, co nedal zkoušky. To je alespoň vzpruha před jízdou. :-) Sám si vytlač, nainstaluj a připrav na jízdu. OK. Za druhou zatáčkou se projevuje můj neduh – pořád se neumím naklánět. Skoro jsme se vyváleli. Naštěstí to schytala akorát pravá bota. Řazení je už celkem obstojné, rozjíždění poměrně plynulé. Ale ty značky! Nejraději bych si naliskal. Nedávám přednost zprava a přehlížím značky. Zajímavé, že v autě mi to problém nedělá. Nejlepší kiks byl na Údolní. Tu ulici znám, tisíckrát jsem tam šel pěšky a projížděl autem a stejně se debil zeptám, jestli mám jet rovně nebo po hlavní do ZÁKAZU. Kdyby se to nestalo mě, tak bych se vtípkům, co tam Michal střílel hodně zasmál. Jenže to byla moje hrubá chyba. Kurva.

Nákupní Intermezzo

Konečně jsem se donutil zajít do obchodu a koupit rukavice – ty z autoškoly jsou ošoupané a na stokrát propocené. Bohužel jsou i v tomto tropickém počasí nepovinně povinné. Stejně jako u výběru helmy mě překvapilo, jaký to může být problém. Milión tvarů, padesát firem, dva miliony barev. A co teď? Ber slevu, neber slevu, dražší nebo levnější? Prošel jsem je všechny včetně dámských (nenašel jsem výraznější rozdíl od pánských, vyjma velikosti). Stejně jako u helmy se i v rámci jedné firmy dost liší velikosti. V práci nosím doktorské rukavice velikost M, tady od S do L, někdy i XL. Po hodině zkoušení jsem se rozhodl pro volnější Nazran Stunt. Ochrana je minimální – mají pouze gumové chrániče kloubů a malý polštářek pod zápěstím, nicméně jsou teplé a můžu hýbat prsty. U některých hodně chráněných rukavic jsem nemohl pohnout zápěstím. Zajímalo by mě, jak bych pak přidával plyn.

Teoretické Intermezzo 1

Paní asistentka mi volala, že je v úterý odpoledne teoretická příprava a že bych tam měl jít, když jsem si to zaplatil. Tak jo, alespoň si osvěžím předpisy. Hodinu uváděl starý pan Venclovský. Velmi to svérázný člověk. Bylo nás šest, z toho dva už máme papíry. Za těch devět let, co jezdím autem se toho změnilo víc, než jsem čekal. Nechápavě jsme koukali na tabuli, kde nám ukazoval dopravní situace. Co se mi líbilo a nováčkům muselo pěkně zamotat hlavu – situaci popsal dle zákona a pak, jak to vypadá v reálu. Nejednou jsem zjistil, že u některých vyhlášek a předpisů jsem úplně vedle. Myslím si, že by měl každý řidič chodit pravidelně na doškolovák, osvěžit si předpisy.

Teoretické intermezzo 2

Dneska vyučoval Venclovský junior (Pavel). Z teorie jsme probrali hlavně geometrii, která se po novelizaci v zákoně objevuje velmi často. Opět jsme se zabývali spíše praktickou stránkou věci. Pavel si nevzal ani pro něj typický klobouk. :-D

Čtvrtá jízda

Dnešní cíl je jasný – naklánění. Před zchátralým stadionem u Lužánek, který je neoficiálním cvičákem brněnských autoškol, jezdíme pořád dokola osmičky. Stojí to stále za prd, ale už nejsem tak v křeči. V povzdálí stojí dopravní policisté, kteří se jen culí. Oproti minule dokonce tlačím řidítka správným směrem a necukám s plynem. Dnes to bylo bez kiksu.

Pátá jízda

Další brzké ráno. Prší. Mám chuť se na to vykašlat… a nerva z mokré silnice. Touhu po zrušení jízdy mi Michal okamžitě překazil mezi vratama garáže. Vychechtaně mi podal nepromokavou kombinézu. Musíme udělat předvýjezdovou kontrolu. Chyba. Michal, nejukecanější chlap na světě, podával až příliš obsáhlou (vynikající) přednášku. Která ovšem trvala skoro hodinu. Takže silnice mezitím uschly a pomalu se začalo drát sluníčko skrz mraky. Michal vzhlédl k nebesům a dodal: „Hmm. Vytáhneme nepromokavé a přestane pršet. Nu což, alespoň se nenahodíme od kaluží.“ Jízda trvala zhruba čtvrt hodiny. Udělali jsme si simulaci závěrečné jízdy. Celou dobu jen říkal, kudy se pojede – vyhodnocení bude potom. Jízda dobrá, technika taky. Kosmetické detaily typu – při rozjíždění tolik nešibuj nohama – se dají vypilovat praxí. Na řadu přišla konstruktivní kritika. Klasika – neukazuju, málo otáčím hlavu, v jednosměrce nejezdím dost vlevo, nevypínám směrovku. Typické prohřešky řidičů aut.

Šestá jízda

Opět se nám udělalo hezky. Před garáží na mě čekalo překvapení… nová Yamaha XJ6. Ahoj krásko! Michal si spletl stroj a vyměňovat se mu to nechtělo. K mé spokojenosti. :-) Je to hodná holka. Tichá, spolehlivá, spokojeně si vrní jako kotě. Bereme to přes Lesnou nahoru na Vranov – trochu jí protáhnout nohy. Krásně se jede – necuká, neškube. Asi jsem se zamiloval, a není to jen ladnými křivkami – jízda je pohodlná, plynulá, motor dostatečně silný i na prudké zrychlení.

Závěrečná jízda

Díky své nezměrné lenosti se dostávám ke zkouškám až koncem září. Celé léto bylo tropické vedro a jízdy v dlouhých kalhotách a mikině jsou utrpením. Dnes je zataženo a klendra. Bez bundy ani rana. Rychlé opáčko předvýjezdovky a jedeme. Začátek OK. S novou XJ6 se jezdí samo. Prvně zkoušíme rozjezd v kopci. Samozřejmě, kde jinde než na Antonína Slavíka - nejprudší ulici v Brně. Je to těžší než v autě. Dokonce mi to (prvně) chcíplo. Michal mě nechtěl nechat rozjet se zadní brzdou.

Asi v půlce jízdy se mi stal jeden z mých myšlenkových úletů. Tělo jede na automatiku a nedává pozor. Tolik přestupků jsem nenasekal za devět let, co mám řidičák. Jednu chvíli jsem chtěl zastavit a jízdu z bezpečnostních důvodů ukončit. Ale Michal, král flegmatiků, to bral úplně klidně. Řekl mi pouze, že jsem vůl a ať takové kraviny nedělám před komisařem. Prostě nejlepší instruktor na světě.  Dodal, že bych se měl před jízdou pořádně vyspat. Díky tomu vím, že unavenej na motorku nevlezu. Nikdy. Na to se mám příliš rád. V garáži jsem čekal pojeb. Opět pouze klidné vysvětlení a konstruktivní (překvapivě pozitivní) kritika, jako by se nic nestalo. Nejraději bych si lisknul. Kolena mám z té zimy promrzlé ještě dvě hodiny po jízdě.

Venclovsky  

ZÁVĚREM: Oba pánové jsou pohodáři, všechno v klidu vysvětlí. Jízda s nimi byla vždy v pohodě a bezpečná. Domlouvání termínů ok. Mě osobně víc vyhovoval Michal – taky flegmatik – více jsme si rozumněli . Pavlovi jsem občas nerozuměl a musel jsem se ho ptát, co vlastně chce.

Michal
- pořád se vrtí nebo lehce naklání (na křižovatkách byli tendence k padání motorky)
++ totální flegmatik – neustále v klidu
- příliš ukecanej (zkracuje to dobu jízdy)
+ do jízdy příliš nekecá

Pavel
+ nevrtí se, skoro o něm nevíte
+ pan učitel – konstruktivní rady k bezpečné jízdě
- pan učitel – někdy radí až moc, rád zkouší

Mohu autoškolu Venclovský  jedině doporučit. Připlatit si stálo za to. Dostal jsem to, co jsem očekával.

Závěrečky

Nástup v 7.00 na dopravním inspektorátu (v Brně se říká „u tří čuráků“ – tři socialistické mrakodrapy). Zaplatit poplatek 700Kč za zkoušky a čekat. A čekat. Dva komisaři si nás rozdělili podle autoškol a po jednom nás volali k registraci nutné k testům. Náš komisař je až moc pečlivý - registrace trvala víc jak hodinu. Než jsem se dostal k počítači, byla celá druhá skupina pryč. Tak nějak mě to uklidnilo, jelikož jsem pochopil, že je to člověk rozvážný a když u jízdy neudělám nějakou totální prasárnu, mám to v kapse. Teď už jen udělat test. Bylo na nás, jak rychle test vyplníme. Ze zákona je na to 30 minut. Většinu otázek jsem věděl, ale u spousty dalších jsem trávil hodně času pochopením, co tím básník chtěl říct. Některé otázky byly tak blbě napsány, že až delší zkoumání odpovědí ukázalo správný výsledek. U dvou otázek jsem typoval 50/50 a tušil, že jsou blbě. Byly :-)

Po dopsání testu jsme se měli dostavit do kanceláře autoškoly. Čekali jsme přes dvě hodiny – mě to nevadilo, protože jsem to už zažil při prvních zkouškách a nemohlo mě to rozhodit. Ale ostatní ano. Komisař řekl úvodem pár technických záležitostí k průběhu jízd. Dávat pozor se potom vyplatilo. Jízda byla úplně v pohodě. Komisař mluvil docela potichu, tak jsem se párkrát musel ptát. Projeli jsme všechno – obytnou oblast, práce na silnici, kruháč, vlakový přejezd, jednosměrky, velké křižovatky, hodně časté vyhýbání překážce i jízdu po kolejích a rychlostní komunikaci. V několika situacích jsem si nebyl jist, jestli to bylo dobře, ale komisař nic neřekl. Dokonce jsem dostal pochvalu, jak jsem vyřešil odbočování za zapomenutou cedulí. Co mi dost vadilo – tahal za řidítka, takže jsem musel najíždět do zatáček pomalu, abych nenajel na obrubník. A řekl bych, že i přibrzďoval.

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.