Jak mi odplavaly boty

Dnešní deštivé ráno mi při odchodu z domu připomnělo rok 97. Zhruba ve stejnou dobu jsem byl na letním táboře a moc jsem si to neužíval. Pršelo týden v kuse. Byl to tábor indiánský, tudíž jsme spali v tee pee po šesti sedmi a bez jakékoli možnosti se sejít někde jinde než v jídelně. Do stanů, ale i jídelny teklo, takže jsme byli permanentně mokří – tehdy ještě nebyly ve stanech přídavné plachty chránící před otravným kapáním vody stékající z ráhen. Nedalo se zatopit – veškeré dřevo bylo mokré. Jednoho krásného (deštivého) rána jsem se probudil celý mokrý a zjistil, že nemám boty. Promnul jsem si oči a k mému úžasu jednu našel. Plavala v ohništi, ze kterého se přes noc stalo jezírko. Zlehka jsem se naklonil pod podlážku, na které jsem spal. Přímo prostředkem mé postele protékal potok. Tenisku jsem nechal dál motat v ohništi a bos šel ze stanu hledat zbytek. Druhou botu jsem našel na louce asi 10 metrů od stanu, další ležela v křoví. Zbytek bot jsem nikdy nenašel. Asi odplavaly do Černého moře. Po zbytek tábora jsem se čvachtal v bahně, na každé noze jinou botu. Byli jsme děti, tak nám ty proudy vody a neustále padající stromy nepřipadaly nijak nebezpečné. O to méně pochopení jsem měl, když si pro mě rodiče přijeli o pár dnů dřív. Až v teple domova s pečeným kuřetem v puse jsem pochopil vážnost situace - při sledování povodňového speciálu...