Auto respektive nějakou motorku jsem si chtěl koupit už na střední. Vzhledem k mé finanční situaci jsem měl akorát na Favorita, klasické to auto českých studentů. Nebo na první verzi Golfa, kterou jsem si na poslední chvíli nakonec nekoupil. Jelikož naši tehdá koupili auto nové (a hádali se, kdo v něm bude jezdit), já jsem si mohl prakticky kdykoliv vzít to staré. A protože se jednalo o Fiat Brava 1.6 16V ve stříbrné metalíze, stačilo ho umýt, nahodit lité disky s širokýma pneumatikama a rázem jsem byl za frajera.
Postupem času se otec naučil jezdit do práce autem. Jeho konzervatismus a šílená úchylka na pevném dodržování jistých až stupidních rituálů, způsobila, že jsem se nejednou musel zbytečně brzo hnát domů z perfektně rozjetých akcí jen proto, aby bylo auto včas doma. Přijet později by byla katastrofa mezinárodního významu. Kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali. Vyvstala tak otázka v čem budu jezdit na čím dál častější výlety. Po všemožných kamarádech jsem šel kouknout na různá auta. No, jedno bylo horší než druhé.
Když něco potřebuješ, přijde to samo. Byl jsem u dědy a on začal mluvit o tom, že se bude muset zbavit auta, protože už s ním nemůže jezdit. Tak jsem navrhl, že bych si ho vzal. Babička mě sjela, že to prodají a nedokázala pochopit, že 23 let staré auto, které v bazarech vůbec není, prodají za cenu sudu piva. Tvrdošíjně odmítala. Popřál jsem hodně štěstí s prodejem a kdyby si to náhodou rozmysleli, ať dají vědět.
Asi za dva měsíce na mě doma vystartoval otec, proč to s něma neřeším. Neřekl co. Děda volal otci do práce (což ho nadchlo), kdy si to přijedu pořešit. Bomba! Budu mít auto! Domluvili jsme se, vyzvedli dědu a jeli do garáže. Půl roku stála tahle japonská veteránka bez hnutí. Startér jen cvaknul. Nastartovat přes kabely vyšlo až napodruhé.
Zpátky na zem. Stará auta mají svoje kouzlo, ale přece jen je to jiný level. Když ho děda koupil, bylo mi 5 let. Tehdá to bylo brko. O tuto starou dámu bylo dobře postaráno – celou dobu v garáži a každý rok na pravidelnou údržbu. Jinak bych do toho nešel. Ale. Technická končí, musí se zaplatit pojištění, nejsou pneumatiky, povinná výbava chybí. Sakra. Skoro 20 tisíc jen, aby to auto mohlo na silnici.
Nejdřív jsem musel vyházet pytel haraburdí, který tam děda za tu dobu nastřádal. Pak přišli na řadu technické záležitosti. Rádio funguje, ale nedá se přeladit. Anténa se vytahuje ručně. Elektricky stahovatelná okénka jedou dolů. Nahoru už ne. Topení je parádní – motor se zahřeje na provozní teplotu asi za 3 minuty, což je boží. Nemá příliš dobře řešený filtr pevných částic, tak ho raději nezapínám, jelikož veškerý bordel z venku jde rovnou na mě. Centrální zamykání funguje jen u řidiče. Palivová nádrž se otevírá přes páčku pod sedadlem. Všechno je plně analogové, což schvaluju, jelikož elektrizovaná auta mají věčně problémy. Těsnění kolem zadních oken je zteřelé, tak se každý den modlím, ať neprší. Původně černá metalíza je spíš šedá. Baby to spíš vyleká než přitáhne. :-D
Dost bylo nevybíravé kritiky! Hlavní a zásadní plus je motor. Mazda má celkově dobré motory. Má najeto bezmála 200 tisíc, ale ten zvuk! Oooooooh! Vrní, jak kočka. Při první zajížďce nebyl problém. Záběr na nízké otáčky. Odpich jak závoďák. Děda mě varoval, že je to živé auto, ať dávám bacha. Jen jsme se tomu s bráchem smáli. Nekecal.
Tak jsem získal dědovu pimp káru.
2025 ©