Martin po několika letech a spoustu ujetých kilometrech prodával svoji japonskou lásku. Domluvili jsme se na předprodejní ukázce s krátkou projížďkou. Náhodou jsme se potkali v šalině. Cestou k němu jsme probírali, co s tím bylo a co se s tím dělalo. Od Martina se jelo do blízké garáže, kde mě navlíkl do své kombinézy, helmy a rukavic. Ještě, že jsme oba hubeňouři. Byl krásný jarní večer. Začalo se ochlazovat.
Na benzínce jsme si vyměnili místa – Martin do auta, já na motorku. Na XJ 600 jsem jezdil v autoškole, jenže Martin má jiný model, tak jsem byl z toho jiného posedu trochu nesvůj. Prvních několik minut muselo vypadat neohrabaně. Domluva byla jet na Prygl a na Sokoláku počkat na parkovišti. Jenže Martin to pak na poslední chvíli změnil na Benzinku u Obi. A já to neslyšel… Možná jsem se v duchu připravoval na jízdu. Nevím.
Hned za první křižovatkou jsme se rozdělili. V tu chvíli mi došlo, že mi nedal techničák. A že nemám mobil, který zůstal v mé bundě u Martina v autě. Nu což, je to jen na chvíli a „vím“, kde se sejdeme. Martinovy letní rukavice by stačili, kdyby ovšem neměl každý prst roztrhlý. Každý teplotní stupeň dolů byl okamžitě cítit. Raději jsem jel rovnou na Sokolák. Cestou mi došlo, že těch parkovišť je tam víc. Projel jsem je postupně všechny. Tam nikdo (jako vůbec nikdo) nebyl. Když se ani po 10minutách neukázali, vzal jsem to přes Rozdrojovice a v Jinačovicích jsem se u hospody otočil směr Kníničky. Druhé kolo dopadlo stejně jako první, nikde nikdo. Už byla tma. Ruce jsem mrazem skoro necítil. Modlil jsem se, aby tam byli. Nebyli. Vzal jsem to pro jistotu na Kozí horku, jestli se jen nespletl. Přece jen je tam velké parkoviště, kde celé Brno cvičí rozjezd a parkování. Stál tam sice stříbrný kombík, ale Martin to nebyl. Začala mě chytat úzkost. Jsem prostě v prdeli. Venku tma, je mi zima, mám zmrzlé ruce a nevím, co dál. Naposledy jsem jel na Sokolák. Třeba tam budou. Motorku jsem zaparkoval a doklopýtal do poslední hospody. Mezi dveřma jsem si objednal horký čaj a požádal barmana o telefon. Koukal na mě jako na idiota.
„Vy si na motorku neberete mobil?!“
„Normálně jo. Je to taková vtipná historka…“
Prozváněl jsem svůj mobil, jestli ho třeba nezvednou. Po dvacátém pokusu jsem toho nechal. Martinovo číslo si nepamatuju a na Jančino jsem si zaboha nemohl vzpomenout. Tak jsem zavolal domů, ať tam někdo je, že se za půl hodiny dokodrcám. Připadalo mi strašně vtipné, jak se může sejít pár drobností v jednu blbou chvíli a udělat z nich totální průser. V životě jsem nezapomněl klíče, mobil jednou. A teď zapomenu všechno dohromady. Jediné, co mi dělalo vrásky, byl fakt, že ti dva neví, co se děje. Martin měl být dávno někde jinde a Janča musela být nervama blízko infarktu.
Když jsem rozmrzl, pádil jsem rovnou domů. Tam našel číslo na Martina a okamžitě mu zavolal. Dával mi ještě 5min a pak by volal policii, jestli jsem se někde nevysekal. Nějak se nám ta krátká projížďka protáhla. Na tři hodiny.
Jednou z toho bude vtipná historka - jak Martin prodával motoriku a Erouš se s ní ztratil…
2024 ©