Naše tee pee se jmenovalo „Vibrace“. Už si nevzpomínám, proč jsme ho pojmenovali zrovna takto. Pravdou zůstává, že se kolem něj pořád něco dělo. Všech sedm kluků žijících každé léto po jeden měsíc ve Vibraci, bylo sígry doma i na táboře. Harry Potter se svým porušováním zaběhnutých řádů ,byl proti nám břídil. Nechápu, jak nás mohli nechat pohromadě. Nebylo dne, kdy jsme něco nevyvedli. Banda pyromanů, chemiků, dobrodruhů a neskutečně soutěživých bláznů. Ze všeho nejvíce nás bavily noční bojovky. Jednoho krásného dne jsme dělali “bobříka“ horolezení a slaňování. S údivem jsme zjistili, že někde v okolí je další tábor a že se nejspíš jedná o skauty. Samozřejmě to hned vyvolalo konspirační teorii na téma, co jim uděláme. Cestou zpátky se diskuze rozjela do takových mezí, že nás museli vedoucí mírnit. Na chvíli byl klid, nicméně jsme se k tomu přece jen vrátili. V hospodě jsme se od místních dozvěděli, že se opravdu jedná o skauty. Jejich tábor měl být hned za kopcem v údolí asi 6 kilometrů od nás. Večer po sněmu jsme si ve stanu sedli spiklenecky dokola ohniště a začali vymýšlet plán přepadu.
Za několik dnů měl ustupovat měsíc, což by snížilo viditelnost. Domluva byla na ten večer. Mladší vedoucí pro nás měli určité pochopení a slíbili, že to po akci vysvětlí ostatním. Jeden kluk z jiného stanu měl otce u armády, tak nám velice šikovně zamaloval obličeje a ruce. Skoro všichni jsme měli maskáče a s pomalovanými tvářemi od vojenských barev jsme museli vypadat hrůzostrašně. Vydali jsme se tedy na pochod. Tmavým lesem prosvítalo skrz větve smrků jen pár slabých paprsků světla měsíce. Lehký noční větřík si s nimi pohrával a jejich útlé kmeny skřípaly jako pohádková chaloupka. Šli jsme bez baterek, aby si oči zvykly na tmu. Až na to děsivé skřípání stromů bylo naprosté ticho.
Skautské ležení bylo uprostřed rozlehlé louky na dně příkrého údolí posetého stromy. Tábor stanů s podsadou měl tvar písmene U. Hlídala ho tříčlenná hlídka s baterkami. Jeden chodil ve velkém okruhu kolem tábora, druhý stál na posedu opodál a třetí chodil mezi nimi. Bylo nám jasné, že je musíme dostat velice rychle za sebou, tj. několik málo vteřin. Jinak by to některému začalo být podezřelé a spustil by poplach. A my bychom dostali do budky. To nebyl náš plán. Lehli jsme si do houští a z dálky pozorovali terén a hlídky. Zprava to nešlo – byla tam skála a hluboký potok, slyšeli by nás už z dálky. Zleva byla cesta a příliš dlouhá rovina, na které by nás hned uviděli. Posed byl nejtěžší část. Stál šikovně na malé vyvýšenině s rozhledem na všechny strany. Po krátké poradě jsme se domluvili, že chvíli počkáme a pak to vezmeme středem mezi stany. Proplížili jsme se k prvnímu stanu a rozdělili se. K našemu štěstí začala padat mlha, takže nebylo skoro vidět na druhý konec. Díky tomu byla první hlídka okamžitě zpacifikována Vlkem. Druhý chodil nahodile mezi stany. Dvakrát se nám těsně vyhnul. Zaspal, zvaný Zácpa, se proti němu rozeběhl a než si klučina uvědomil, co se děje, ležel na zemi se spoutanýma nohama a rukama. Do pusy jsme jim nacpali ponožku, aby nekřičeli. Každého hlídal jeden, kdyby se jim náhodou chtělo utéct. Aby tomu na posedu nebylo divné, že se nikdo nehýbe, vzal si Nůž baterku a chodil s ní mezi stany. Hlídku na posedu si šel pořešit Silný. Pomaloučku polehoučku lezl po žebříku nahoru s šátkem připraveným v puse. Já jsem byl ukrytý za jedním stanem v blízkosti posedu a dával Silnému echo o pozici hlídky. Když byl Silný nahoře, z nenadání se skaut otočil a spatřil ho. Zeptal se ho co se děje a pak ztuhnul. Silný na něho skočil a svázal ho. Vzhledem k tomu, že jsme ho neměli jak dát dolů, zůstal na posedu svázaný celou noc. Chudák. Hlídky jedna a dva jsme přivázali k jejich mučícímu kůlu, který byl situován přímo uprostřed tábora. Řekl bych, že to měli horší – museli stát. Původním plánem bylo ukrást něco málo ze zásob kuchyně (ideálně sladkého), ale situace a adrenalin z rychlého vítězství, poupravila plán. Ve skladu bylo několik kartonů toaletního papíru. Jednotlivé role se odmotali a pak jsme je rozházeli na všechny strany hřiště, omotali všechny stany a z kluků přivázaných u kůlu jsme udělali docela solidní mumie. Byl čas odejít. Zácpa chtěl ještě nějaké destruktivní práce, ale bylo toho dost, tak toho po promluvě nechal. Stejnou cestou jsme se vrátili. V tom zmatku jsme úplně zapomněli, že mají skauti vlajku, která je pro ně nejcennější. A my ji tam zapomněli. Do našeho tábora jsme došli za svítání úplně vyšťavení.
Až po ranním apelu, kde jsme samozřejmě nebyli, se zjistilo, proč tam nejsme. Vedoucí z toho nebyli dvakrát nadšení. Podařilo se mi je lehce umírnit odkazem k indiánské tradici přepadání bílých vesnic na středozápadě USA, když se skauti hlásí k vojenské tradici. Po dva dny byl relativní klid, majáčky nepřijížděli – nejspíš neměli tušení, kdo je přepadl. Tehdá nám to připadalo jako děsná sranda. Dodnes se divím, že na nás ti vedoucí skautů nezavolali policajty. Pak za námi přišel vedoucí Velký medvěd, osvícený to muž. Nejdřív nám vynadal do blbců a pak dodal, že dospělí muž by jim nejdřív napsal zprávu stylem: „Je tu pár namyšlených blbečků, kteří si chtějí něco dokázat… a přijdou vás večer přepadnout.“ Nejdřív nám to připadalo jako hloupý nápad, takto na sebe upozornit. Nakonec jsme se rozhodli pro druhé kolo podle Medvěda. Keya napsal stylisticky velice uhlazený dopis na zmuchlaný, ohořelý papír. Krok dvě – vymyslet způsob dopravení zprávy. Shodli jsme se, že nejefektnější bude zprávu namotat na šíp a ten vystřelit doprostřed jejich tábora. Vzhledem k tomu, že by jsme mohli někoho trefit, se od toho upustilo. Nakonec se Zácpa obětoval a v pravé poledne zabodnul šíp se zprávou do kůlu (nyní už bez mučených) před překvapenými skauty. Zřejmě neočekávali takovou drzost. Nadešla noc a my se vydali opět na cestu. Na úpatí kopce jsme se zastavili. Všichni skauti byli tu noc vzhůru. Dobrá polovina měla halogenové lampy. Záplava světla jako ve dne. Jediný způsob, jak se tam dostat bylo pomalu po jednom přecházet od stromu ke stromu hřebenem dolů. Zhruba v polovině jsme se zastavili – bylo rozumět, o čem si povídají. Skauti pobíhali všude okolo. Schovali jsme se a Silný hodil šišku, co nejdál od nás – nejstarší to fligna. Ve vteřině všechny lampy mířily do místa dopadu a pomalu prohledávali okolí. Rozhodli jsme se pro návrat – neměli jsme šanci. Pomalu a v naprosté tichosti jsme se vyškrábali na kopec a vrátili zpět do tábora.
Tohle všechno by samo o sobě stačilo na zavolání kriminálky. Ovšem hlavní vedoucí skautů byl tvrďák a sám se vydal do jámy lvové, aby situaci pořešil. Navrhl turnaj, kde si budeme moci mezi sebou porovnat síly bez vzájemného napadání, svazování atd. Jeden se měl konat u nás a další u nich. Za dva dny přišli všichni skauti horní cestou. Počkali jsme si na ně v lese, řádně oděni a se vší laskavostí je přivítali… přepadem v plné polní (válečné barvy, oštěpy, tomahavky a tak). Do smrti na nás nezapomenou. Eskortovali jsme je do tábora jako válečné zajatce, kde je přivítali ženy a dívky hlasitým ječením. Až po krátkém proslovu náčelníků (vedoucích) jsme je pustili. Bylo to jen divadlo. :-) Na pořadu dne byla střelba z luku, hod oštěpem, boj u kůlu a šiny (indiánský hokej). Jak se dalo očekávat, ve všem prohráli. Ale statečně! Čekali jsme, co si přichystají pro nás. Překvapení se nekonalo. Hrál se fotbal, šipky, stolní tenis a boj na kladině s tyčemi ala Fort Boyard (to nás bavilo nejvíc). Na stvrzení vzájemného míru jsme skautům dali darem dva luky a několik šípů vlastní výroby.
2025 ©