Léto nás konečně dohnalo svojí prudkostí. Byla to jedna z těch nácvičných, kdy myslíš jen na to, jak co nejrychleji vypadnout ven. Vychlazená piva a limonády jely ve velkém. Sotva slunce ulehlo do postele, někdo dostal nápad, jít si zaplavat. Hvězdy zářily a jejich lesk se odrážel na hladině rybníka. Jen ten měsíc se někde schovával. Je tu krásně.
Slovenské osazenstvo u ohně o nás nestálo. Jde se dál. Chvíli to vypadalo, že ho obejdeme celý. Neskutečné ticho. Cestu zkřížila houpačka do vody, příjemné to povyražení. Na protější straně rybníka je príma místečko. Nemáme plavky, ale nikoho to nestresuje. Voda je příjemně teplá. Vznáším se na vodě, koukám na hvězdy a je mi dobře.
Dokud jsme byli ve vodě, tak to šlo. Venku hodně foukalo. Pak někoho napadlo, že by se dalo zahřát zpíváním… Kdokoli mě slyšel někdy zpívat, ví, že to není dobrý nápad. Nějak nám nešel sladit repertoár. Po pár marných pokusech začaly hodové. Slováci se z ničeho nic vynořili ze tmy s kytarou. Prý se chcou přidat. Tak jsme se přidali k nim.
Oheň, pivko a krásné holky. Co víc si můžeš přát? Je hezké, jak se každý snaží rozdělit o škopek… Se svým řidičem! :-D Pokaždé na mě nechápavě koukali jako: vem si to pivo. Za pár vteřin se většinou dovtípili. Jelikož mladší část osazenstva již přemýšlela nad nejlepším lékem na zmalovaný zadek, jeli jsme.
Cesta zpátky mi připomněla, jak se kdysi říkalo „Eroušova nafukovací Brava“. Řekl bych, že jsme překonali rekord. Jet po polňačce v jednu ráno s nacpaným autem opilců… to je splněný sen. Zajíci pobíhají po cestě, očividně se jim na ní líbí. Srnky skáčí pod kola a do toho hraje hudba na plné koule. Pecka!
Ani jsem nepostřehnul, že je někdo v kufru. A ona Ela!
2025 ©