Zase jedno další psycho
Další probděná noc. Už se vážně potřebuju vyspat. Kolik asi je? Zvedne se a zamíří přímo na záchod. Zívne a nepřítomně se poškrabe na hlavě. Sakra, co je to za zvuk? Zní to jako aku vrtačka, ale kde? Jde to z chodby nebo ne? Pomalu tichým krokem zvěda prochází bytem. Přitiskne ucho ke dveřím. Opět se ozve ten zvuk. Pomalu odklopí krytku kukátka. Ty vole, co je to za divný týpky! A co to mají na sobě?! Tak to ne! Rozběhne se do ložnice, kde pod postelí vytáhne dlouhou, dřevěnou tyč. Postaví se do obranné pozice. Nic se neděje. Přitiskne se zády ke zdi a nakoukne přes rám dveří do chodby na vchodové dveře. Jakmile se dveře vyvalí z pantů, zasáhne ho ostré světlo a prudká bolest uší až z toho upadne. Zamžourá očima. Oklepe se a sotva vstane, stojí mu na prahu ložnice zakuklenec se zbraní v ruce. Bez váhání ho vší silou přetáhne tyčí přes natažený loket a pak ještě přes záda. Zakuklenec padne bolestí na kolena. Kolenem ho nakopne do hlavy a rozeběhne se po druhém zakuklenci v předsíni. Stačí ještě udeřit druhého do břicha, pak na něj zezadu skočí třetí zakuklenec, sváže ho a nasadí mu pytel přes hlavu.
„Zmetci!“ stačí zakřičet, ale skoro se neslyší, jak mu píská v uších.
Někam mě převáží. Co po mě chtějí? A co to bylo za divný borce? Celí v černém s kuklama na hlavě. Zbraně v rukou.
Usadí ho na studenou, plechovou židli a sundají pytel z hlavy. Kde to sakra jsem? Malá, tmavá místnost s minimem světla bez oken. Za malým stolem je velké zrcadlo. Jestli je to fór, tak je pěkně blbej.
„Haló, je tu někdo? Rád bych si skočil na záchod!“
Kdybych aspoň neměl připoutané ruce za zády k té poblblé židli. Skvělý. Po nějaké době se otevřou dveře a do místnosti vstoupí muž menší postavy. Otevře nějakou složku a začne v ní listovat.
„Tak pane Hybner, víte, kde ste?“ zeptá se jemným pražským přízvukem.
Beze slova zakroutí hlavou na nesouhlas.
„Ste na krajské úřadovně kriminálky. Já sem kapitán Vodička a vedu toto vyšetřování.“
„Z čeho jsem obviněn, pane Lodičko?“ zeptá se ironicky
„Jmenuju se Vodička!“ vyštěkne kapitán.
„Co jste udělal, tak hrozného, že vás převeleli z Prahy do Brna?“
„Jak to… ? To je irelevantní! Teď sme tu kvůli vám a já pokládám otázky!“
Zatváří se jako, že je mu to jedno. Kapitán začne s výkladem obvinění a povídá a povídá. Únavou kapitána vůbec nevnímá a celý výklad se slívá v jednu neurčitou monotónní skladbu. Celá místnost se s ním točí. Pak se z ničeho nic vrátí zpět na zem a vše je opět vidět v normálních barvách. Skočí kapitánovi do řeči.
„Vzhledem k tomu, že kvůli vašemu nesmyslnému, kovbojskému zásahu nejspíš přijdu o práci, rozbili jste mi dveře a bůhví co ještě, žádám kompenzaci všech ušlých zisků přímo na policii…“ na chvíli se zamyslel, „a já Vás za to nenapráskám do všech médií, proč jste mě zatkli a nechali jen ve spodkách pochcat ve výslechové místnosti.“
„Vy, ale nejste…“
„Už půl hodiny,“ skočí kapitánovi do řeči, „ale to je stejně jedno, jelikož trpím spánkovou deprivací. To znamená, že tu nejste, ani já tu nejsem. Vše je jen výplod mojí fantazie.“
Kapitán se zvedne ze židle a jednu mu vrazí. Nakloní se k němu blíž.
„Zdá se ti to dost živé, ty zmrde?“
„Asi tady máme problém,“ zatváří se zaraženě, „halucinace mi nadává. A mlátí mě.“
„No nic. Přejdeme rovnou k věci. Zakopával ste mrtvolu?!“ začne kapitán zostra.
„Co?!“
„Nemá cenu zapírat! Viděla vás sousedka. Zakopával ste za domem mrtvolu?!“
„Ano, Karla.“
„Takže to nepopíráte?“ zeptal se kapitán nevěřícně.
„Ne,“ odpověděl s naprostým klidem.
„Napište do zápisu, že se přiznal! Zavolejte státního zástupce Romana a sdělte mu, že máme plné doznání! Ten bude koukat.“
„No, no, no, moment! Chlapci, než začnete bouchat šampáňo a navzájem si lézt do zadku, našli jste vůbec tělo?“
„To už teď není potřeba, když ste se doznal.“
„Kdyby jste si dali tu práci a našli ho, zjistili byste, že je to jen králík!“ Kapitán ztuhl a chvíli byl zticha.
„Pochovával jsem svého modrého králíka Karla. Umřel ve středu.“
„Ale… ale to není možné,“ zadrhával se kapitán, „Děláte ze mě blbce!“
„Blbce ze sebe uděláte akorát vy. Vsadím se, že mě nabonzovala domovnice a ne sousedka, jak tvrdíte. Odmítl jsem jí dát rezervní klíč, protože jsem jí podezříval, že chodí do bytů a bere si tam věci. Od té doby mám s tou starou krávou problémy. Jí byste měli zavřít za stalking a rušení obecního míru. A ne mě!“
Kapitán chvíli nevěřícně kouká, pak se otočí naproti zrcadlu a beze slova odejde z místnosti. Za nějakou dobu se vrátí zpět. Promne si oči.
„Proč ste býval vzhůru dlouho do noci?“
„Byl jsem půl roku v Jižní Americe. Pořád mám přehozený časový režim.“
„Proč ste tělo zahrabával v noci?“
„Už jsem vám to řekl, mám přehozený režim. V noci skoro nespím.“
„Hmm, no dobře.“ pousmál se, „řekněme, že mluvíte pravdu.“
„Myslete si, co chcete. Je to tak. Za zakopávání králíka mě zavřít nemůžete.“
„Stejně vás zavřeme. Napadl ste policistu. Vlastně dva.“
„Pokud si vzpomínám, tak je napadení veřejného činitele pouze přestupek.“
„Zlomil ste mu ruku!“
„Myslíte tu, kterou na mě mířil neschválenou zbraní! Že se Charliemu omlouvám, ale ať si příště na zátah vezme nárameníky a náprsní nápis ´Policie´.“
„To vás neopravňuje mlátit lidi hlava nehlava,“ nasupil se kapitán, „chytili jsme vás s dřevěnou tyčí. Tu ste měl k čemu?“
„Příležitostně trénuju Musado a dřevěná tyč je nejjednodušší nástroj. Kdybych měl zbraň, tak jste už všichni mrtví.“
„Zapomínáte, že vás zatkla URNA.“
„Podívejte, pane kapitáne,“ nadechl se, „v dnešní době, kdy jsou lidi větší idioti než kdy jindy, posílají svým blízkým jako zážitek únos a podobné kraviny. Na to v našem domě vykradli několik bytů. Probudí mě divné zvuky za dveřmi a tam stojí dva divní chlapi v ještě divnějších kombinézách. A vy se divíte, že jsem vás neuvítal? Můj dům, můj hrad.“
„Kolegové na vás křičeli Policie!“
„No, tak to měli udělat dřív, než tam hodili flashbang. Ještě teď mi píská v uších.“
Najednou uslyšel něco jako zvon v dálce. Přibližovalo se to. Kapitán zmizel. Otáčel hlavou na všechny strany, ale nikde nebyl. Jen ta zatracená místnost se zrcadlem a studená židle. Pocítil, že se ho někdo dotkl ramene. Ošil se. Nikdo tam nebyl. Podíval se do zrcadla naproti sobě, kde byl v odrazu vidět na stole starý budík přímo před ním. Na chvíli zavřel oči. To není možné, vždyť na stole nic není. Otevřel oči. Budík stál před ním. Hrabe mi, to je jasné. Jeho tikot prostupoval celou místností. Rvalo mu to uši. Z ničeho nic začal zvonit. Tak jako v jeho dětství, tím šíleným nesnesitelným mlácením úderníku do plechového zvonku. Nemohl s tím nic dělat. Znovu zavřel oči jako by mu to snad mělo pomoci. Když je otevřel, ležel ve své posteli a východ slunce se mu okny dobýval do bytu.
„Nééé! Sakra! Teď už se nedovím, jak to dopadlo.“
2024 ©