Rok se s rokem sešel a jsem tu zas. Stejný kemp, stejné počasí. Místo 60 metrů jdu na 120 metrů. Je tu více lidí než minule. Skokani odsejpají jeden po druhém, nic se nezdržuje. Největší zábavu tvoří skákající se svými projevy ve chvíli čiré hrůzy.
Jeden čtyřicátník po dlouhém křiku v pádu: „Ty pičo, to je díra!“ a jak to s ním škublo, dodal: „Jo, teď už je to dobrý!“
Další vlasáč křičel při pádu: „Dolu, dolu!“ výmyk s ním mrštil skoro zpátky do klece, nezapomněl dodat: „Nahoru, nahoru!“ J
Byly tu i případy takové hrůzy, nebo možná šoku, kdy se daný skokan (spíše slečny), celou dobu držel hlavy, dokud ho nesundali dolů.
Nevím, co je horší, jestli jít poprvé nebo vědět do čeho jdu. Borci sedící na lavičce před náma se klepou. Hodně to před skokem z klece zdržují. Ve dne není výtah na špici jeřábu, tak hrozný, když vidíte okolo sebe. Výška je to řádná. Docela fouká. Nádherný výhled. Pořád jsem si říkal, nekoukej dolů. Žaludek se začíná víc a víc svírat. Kouknul jsem se dolů. Jen letmo. Špatný nápad! Rozklepaly se mi z toho ruce, nejde to zastavit. Pohled na přibližující se masivní rameno jeřábu je ještě horší. Opět se ptám sám sebe, proč já vůl tam pořád lezu. Jump master se s tím nepáral – hned mě odcvakl jistící karabinu.
„Ruce za hlavu a jen přepadni.“ A zase je tu ten strach, skrytý někde v zadu v hlavě. Tentokrát, ale nic neřeším a lehkým povyskočením skáču ihned z klece. Ta dvojnásobná délka je znát. Nejhorší, nervy drásající část je těsně po skoku, než se tělo otočí hlavou dolů. Hra na sebevraha. Pud sebezáchovy je mocná věc. Ve zlomku několika vteřin vidíte miniaturní postavy vzhlížející k vám. Se strachem, s úžasem. Srdce máte v krku, necítíte prsty. Pak lano trhne a je vám jedno, že s vámi smýká ze strany na stranu a bolí vás překrvená hlava. Cítíte úlevu, nadšení, život.
Většina skokanů tvrdila, že by do toho šli znovu. Proč? Ve chvílích ohrožení života si uvědomíte, co to znamená žít.
Tak co? Půjdete taky? EH
2024 ©