Madeira 2018

Napsal Erouš (») 14. 7. 2018 v kategorii Cestovní reporty, přečteno: 415×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinefoto-clanky/foto-cestovni-reporty/dsc-0307.jpg

červen 2018

Odjezd
Setkáváme se až na Hlavním nádraží v Praze. Cestou vykládáme Lence naše vtipné zážitky (spíš průsery) z letišť. Ta se tváří, že s námi nikam nepojede.

Lence při kontrole vypadl palubní lístek. Mě neprošel kufr, kvůli zdravotnickým nůžkám z lékárničky. (mají tupou špičku) Lenka tvrdí, že máme špatnou karmu. Prý už s námi nikam nepojede. :-D Naše letadlo má zpoždění. Nejdřív 40min boarding, pak nás nechali hodinu sedět v letadle. Prý Frantíci stávkují, tak se čeká, jak to dopadne. Dementi.

V Lisabonu přebíhačka přes celý terminál, jelikož náš let svítí na panelu jako “odlet za 12 minut“. U checkinu stávkuje scaner. Půlka lidí, co přiletěli z Prahy, nemůže do letadla.
„Přiletěli jste z Prahy?“ ptá se zaměstnankyně. Souhlasně kývám hlavou.
„S vámi jsou pořád problémy.“
No, řekněme, že si nebudu kazit náladu v jednu ráno, hádáním o neschopnosti jižanských národů, vymyslet cokoliv, co by dlouhodobě fungovalo bez potíží. Přistání na Madeiře bylo bez potíží, nebyl vítr. :-( Škoda. Majitel je prťavej sympaťák. Jmenuje se Lino. Odvezl nás z letiště za 25eur rovnou do apartmánu v severním předměstí Funchalu. Je to vysoko na kopci, kousek od Botanické zahrady. O půl třetí ráno padáme tuhý do postele.

<<<Fotogalerie>>>

1.den
Vstáváme pozdě, ale to nevadí. Jsme na dovolené. Máme jet autobusem č. 29 do centra. Ten nějak nejede a když, tak jen nahoru. Očividně tu má zpoždění všechno. Vydáváme se tedy pěšky. Změtí úzkých uliček do centra. Nohy dostávají zabrat. Čím jsme níže, tím víc houstne provoz. Nejsou tu chodníky, tak se musí opatrně po silnici.

staré centrum

Staré město je klasická turistická past. Většina domů je opravená s různě malovanými dveřmi, někdy i fasádami. Hlavně Rua de Santa Maria, nejstarší ulice na Madeiře. Tam jsme zapadli na oběd a byl výborný. Místní specialita Espada con banana – ryba v těstíčku s banánem s hromadou zeleniny, rýže, ovoce a oblohou. K tomu flašku bílého…

Pak jsme se hezky napapaní toulali podél pobřeží, kde je většina památek Funchalu. Pevnost na kopci už je zavřená. Ve vzdálenějších ulicích jsou nové, udržované domy v těsném sousedství s naprostými ruinami. Nejlepší byla cesta, skrz dlouhé úzké uličky, které většinou končí zdí, skálou nebo bránou do domu se zuřivým psem. Marika si při návratu z nepovoleného vniknutí nabodla na kaktus. Pusou.

Zašli jsme si nakoupit do Špáru velikosti vesnické Jednoty. Napakovaní jsme se vydali na bus, který jel z druhého konce kolonády a ještě dost blbě. Snažili jsme se dozvědět, jak se dá koupit jízdenka. 8 řidičů se nám snažilo pomoct, ale až poslední, co šel náhodou kolem, uměl anglicky a všechno nám řekl. Cesta busem na kopec byla docela rychlá. V jedenáct večer jsme odchytli Lina, který nám půjčí auto na 3 dny za rozumnou cenu. Poradil, jak se dá ostrov projet, co nejlépe. Je hrozně vstřícný. Dali jsme Madeiru z obchodu a koukali do mapy, na jaký trek by jsme šli. To bylo do 1 ráno.

Poznámka dne: Je tu docela dost fakeových bezdomovců – vymódění, vyvonění, nagelovaný vlasy, značkové oblečení a somrují peníze přes starou flignu „Kámo, půjčíš mi euro na bus?“

2.den
Aaaah. Jak může někdo chtít, abych o dovolené vstával v 7 ráno?

Marouš si z toho udělala rallye Madeira. Ještě, že mi to nevadí. :-D V Údolí jeptišek (Nun valley) nás navigace po dlouhém a úporném brouzdání klikatými silnicemi, nasměrovala přímo do slepé uličky. Jsme v háji. Chvilku využívám k focení. Jeli kolem popeláři. Holky se šly zeptat na cestu. Jen mávli, ať jedem za nimi. Marika nestačila jejich tempu. Naše prťavé auto nezvládá řezání zatáček, tak jako popelářská pětitunka. :-D Byli hodní, několikrát na nás počkali. Vrchol dne.

Vrchol Eira do Serrado 1095m
Na vyhlídce bylo větrno. Tady jsme si uvědomili, že na rozdíl od delegovaných výletníků, my projeli úplně celé Údolí jeptišek. Křížem krážem. Jen jsme si toho nějak nevšimli.

Cesta do Pico de Aeereiro byla do prudkého kopce, přes jakousi rezervaci, kde se dalo jet pouze na jedničku. Je tu spoustu krásných, upravených vyhlídek. Neustálé zdržování. Zastavováním a focením.

Pico do Aeereiro 1818m
Radarová stanice letectva na vrcholu špici kopce.  Úzkou cestičkou po hřebeni. Silné poryvy větru. Fouká ledový vítr. Neustále dolů a nahoru. Na některých místech je do skály vydlabaná lavička. Nejhorší jsou schody. Vysoké, makačka na nohy. Kolena? Medvědí soutěska je proti tomu slabej odvar. Ale je tu krásně. Všude plno kvítí, ptáci cvrlikají. Občas chybí schod, což dost komplikuje už tak náročný výstup. Cesty se různě kříží a rozdělují. Ostrov se dá přejít napříč. U rozcestníku, který ukazuje na Ilha 8.2km, volíme raději příkrejší, ale kratší cestu. Na tenhle šílenej trek nemáme vybavení. Trenky jsme nechali v autě, takže se paříme v dlouhých, nevzali jsme si dost jídla. Hospoda je zavřená, točí jen vodu z kohoutku. Sdílíme dohromady všemožné tyčinky, bonbony, mentosky. Bude nám blbě. Celý den jen na cukru.

Zvládli jsme to! Pico de Ruivo 1862m – nejvyšší bod ostrova pokořen.

Pico de Ruivo

Na cestě zpět se zvedla mlžná čepice, stoupající z údolí. Bylo to fajn. Zastínilo to slunce a příjemně osvěžovalo studeným popraškem. Takhle mě nebolely nohy ani z Beasta na Klínovci. Kolena mi připomínají, že se jim takové dovádění nelíbí. Každý krok je očistec. Celý trek 7km (tam i zpět), 3h35min, výškový rozdíl 72m, převýšení 750m. Domluvili jsme se, že když už jsme tady, tak to střihnem přes Santanu na barevné Madeirské domečky. Vzali jsme to po silnici skrz zajímavý les podél Ribeiro Frio. Celý zahalený v mlze. Cestou byla hospoda. Zavřeno. Kouknem na pstruhy v sádce a jedem dál. V Santaně nejdřív stavíme v místním shopu Continente pro jídlo.

Specifické domečky jsou na více místech jen jako replika. Jeden origo stojí naproti radnice. Nenápadně. Všechny hospody krom jedné mají zavřeno. Zavíračka v 18hod. Máme hlad. V restauraci francouzského typu jsme jak pěst na oko. Špinaví, spocení, spálení a ve sportovním. Dal jsem si místní dobrotu Espetada Regional, což je steak na kostičky, napíchlý na špejli. Celý den jsem měl chuť na maso. :-)

Příjezd zase po desáté. Večer zakončen Madeirou na terase.

3.den
Jedeme na Rabacal. Nahoře silně prší a tvoří se hustá mlha. Hlavní silnice 105, která je víceméně jediná použitelná široko daleko, je zavřená. Teplota spadla na 10°C. Raději otáčíme na sever do Sao Vincente. Zastávka Saixal – mořský bazén, černá pláž. Porto Moniz, další velký hezký bazén nebo spíš dodělaná laguna. Vstup na koupačku za 1 Euro. Dneska z toho nic nebude – je asi 17°C, voda ledová. Oběd. Z pozůstatku opevnění udělali akvárko. Je tu prakticky vertikální stěna na jejímž vrcholu je brutální vyhlídka. Zajímavé, vyškrábat se s naší poddimenzovanou popelnicí na vrchol…

Jedeme dokola kolem pobřeží směrem za západ, jih a pak směrem na východ. Strmé kopce, úzké silnice, prudké zatáčky. Krásná příroda, krásné výhledy. Všude květiny.
Maják na Ponta do Pargo. Je krásný. Stojí na příkrém útesu, asi 400 metrů nad mořem. Fouká nepříjemně prudký vítr. Raději se navzájem držíme při focení. Nechápavě koukám na Frantíky, co selfíčkují asi 80 fotek, jak holka mlátí borca nad převisem. WTF?!

Dsc-0176

Většina vesniček je stejná, tak stavíme, jak se nám chce a kocháme se přírodou. Kromě řidiče. Řídí – poznámky slábnou. Na pobřeží peče slunce až to bolí, ale fouká silný studený vítr.

Paul do Mar. Většina domů má na fasádě glazuru se sakrálním motivem. Hlavní cesta prochází skrz. Nepochopil jsem, proč se každá kolmá ulice jmenuje stejně.

Jardim do Mar. Hezká dědina protkaná levádovými kanálky. Příjemná pohodička. Krásně malé, terasovité zahrádky s banánovníky. Jdeme nahoru podél levády. Čím výš šlapeme, tím vypadají starší, cesta je v horším stavu. Na vrcholu je vyhlídka s lavičkou a pěšinka do nedalekého Prazeres. Joes bar – výborné smoothies.
Calheta – rumy a umělé pláže. Nic moc.
Sol do Mar - restaurace s výtahem na vrchu skály. Ze starého tunelu velké parkoviště. Tichá kolonáda.

4.den
Dnes bylo vstávání obzvlášť pomalé. Lýtka po treku bolí jak nikdy. Jedeme na tržnici do města – Mercado dos Lavradores. Původní obyvatelé nosili srandovní čepičku se zkroucenou anténkou, jak Neználek. :-D Hned po pár minutách mě odchytává sympaťák ze stánku s exotickým ovocem a dává ochutnat svoje produkty. Věděli jste, že Maracuja má více druhů? Jedna lepší než druhá. Pomerančová, banánová, melounová, rajčatová, třešňová… Opět, se to s tím, co se k nám dováží, nedá srovnávat. Je to drahý (kolem 20 Eur/kg). Jedna prodejkyně nám řekla, že máme rozhodně vyzkoušet Poncha Pitanga – madeirská pálenka z pizcha? Jakási příbuzná třešně. Trpká. Nikde na Madeiře Ponchu z tohoto ovoce nemají, tak nevím. Paní v přízemí dělá šťávu z cukrové třtiny (Sugo do Cana). Čistou, bez příměsí. Je výborná, zelená. Kelímek 1.3 Eur.

Christo Rei-socha Krista. Na útesu Ponte do Garajau. Dole je korálový útes. Potápko. Možná ještě pod vodu půjdem.

Cristo rei

Santa Cruz – pláž vedle letiště. Supr místo na sledování přistávajících letadel. Obídek v restauraci Bilheteira. Obsluhuje starý, vyřechtaný pán, který se s každým baví v jeho mateřském jazyce. Když nás slyšel, hned najel na polštinu. Když jsme mu řekli, že jsme Češi, tak prohodil: „Á… To je podobný!“ a dal nám menu v polštině. :-D Místní chlebo placka s česnekovým máslem Bolo do Caco si holky původně nechtěli dát. Ale neodolaly vábivé vůni a ochutnaly. Od té doby jsme si ho dávali k jídlu všude. Tady to berou jako fast food nebo předkrm v restauraci. Přetáhli jsme parkování, lopuch byl za oknem. Jenom 2 Eura. Pořád se mění počasí. Teď je vedro s ledovým větrem.

Trek na Ponta de Sao Lorenco - nejvýchodnější cíp ostrova. Hodně větrno. Prudký nárazový vítr. Na strmých útesech nebezpečno. Fouká jak prase. Příboj mlátí o skály.

Machico. Hezké staré centrum. Malby na zdech, fasádách a dveřích, alespoň trochu zkrášlují polorozpadlé ruiny. Na pobřeží je malá trojúhelníková pevnůstka. Jediná písečná pláž z dovezeného písku.

Pico do Facho nad Machicem - koukání na vzlety letadel. Vzít benzín - platí se v malé budce vedle obchodu. Cena benzínu je všude stejná (1.573 Eur za 95).

5.den
Slunečno, mírný větřík.
Ráno vracení klíčů od auta. Lino se smál pokutě. Prý to je v pohodě, že u policajtů by to bylo víc. Stáli jsme na ulici, která je hlídaná soukromou společností. Hmm. Snídaně na terase… Ve 12 hod. :-D Mango, maracuje,  meloun, kuřecí šunka chutnající po česneku a Bolo de Mel (něco jako místní Medovníkový perník), základ každé zdravé snídaně. Madeira na lepší náladu. Vyprat. Objednat auto na další dny.

Jardim Botanico – botanická zahrada.
Vrchní vstup s lanovkou na Monte máme za rohem. Vstup 4 Eura. Mají to krásně udělané. Obrovské kaktusy. Jezírka s rybičkama. Velká udržovaná terasa. Hned za hlavní bránou je koloniální dům s pěknou verandou. Uvnitř jsou fosilie, horniny a vycpaná zvěř. Jelikož za chvíli zavírají, tak tu nikdo není. Na verandě se hezky sedí. Dávám si svačinku a užívám si chládku, ticha a vůně z růžové zahrady.

Pěšky do města. Při uhýbání autu v centru jsem doslova spadl do jednoho butiku s místníma dobrůtkama. A protože měli dobré ceny, nechal jsem tam 20 Eur. Dneska hrají Portugalci se Španělskem fotbal na MS. Všude je živo. Na nábřeží se přidáváme k davu, objednáváme místní grande cerveju. Za pivo dávají malou foukačku. Po pár minutách máme důvod foukat o sto šest– místní rodák Ronaldo dává první gól. To byl bordel! :-D Pak dal ještě dva…
Na véču zapečený chleba Bolo do Caco s chorizem. Moc dobrý! Busy mají vtipné jízdní řády – na všech je čas odjezdu z obou konečných, ale ne z té dané zastávky ani přibližná doba jízdy. Jejich online systém nečekaně nefunguje. :-D

6.den
Marika kalamiťák, nám udělala budíček shozením krabice s křupkama. Víc nahlas to nepůjde. Nemám pečivo – jdu do obchodu. Azuro. 21°C. Je velmi příjemně. Cesta 10min. V obchodě mají akorát alkohol a sladké.

Cabo Girao
Nic moc výhled. Má to být jeden z nejvyšších útesů v Evropě. Prosklená podlaha je jen na začátku, takže žádné vzrůšo – až dolů vidět není. Asi to tam dali kvůli poseroutkám.

Calheta - pálenice a muzeum výroby rumu. Neřídím, takže ochutnávka rumu byla jasná volba. Bílý, rok starý chutnal jak slivovice, 15letý výborný, trochu cítit po dřevu. Další patnáctiletky padly. Panák za 0.6 Eur. Třtinová šťáva – nejlepší, co jsem zatím měl. Třtinový cukr 4 Eur.

Rabacal
Cesta z ER211 je brutální offroad. Úzká silnice ve špatném stavu. Nic pro nerváky. A to má být hlavní. Na vrchu Rabacalu během chvilky spadla teplota z 24° na 16°C. Silný vítr z údolí, mlha, lehce prší.

25 fontes – cesta podél levády. Průzračná voda. Cesta je klikatá. Vodopád, voda vyvěrá ze všech děr ve skále.

Risco
Ribeira Brava, hezké koloniální centrum. Kostel poblíž pláže. Z pevnůstky udělali infocentrum.

Camara dos Lobos
Barevné lodičky-bárky typické pro toto městečko. Asi bude nějaká slavnost, podél cest jsou pověšena velká papírová lízátka. Všechno staré PETky, polystyrén a pneumatiky. Asi nejudržovanější staré centrum. Moc se mi líbí. Super zařízené hospůdky a taverny.

Dnes večer je ohňostroj v maríně. Náhrada za zameškaný Ignis. Při každé velké petardě všichni ochkají a ječí. Jediné volné parkoviště je nejdebilnější parkhaus na světě. Úzká příjezdovka, betonové sloupy na výjezdu. Asi proto měli volno. I na malé auto, málo místa.  O ceně se ani bavit nebudem.

Koncert brazilské loungeové zpěvačky na kolonádě. Aspoň myslím, že to byla zpěvačka. U těch Brazilců člověk nikdy neví.

7.den
Paní ing. Marika chtěla vstávat v 8, takže se zcela nečekaně vstávalo až po 9hod. Do Continente pro jídlo. Výjezdy z a na dálnici jsou šíleně krátké. Pozor na to!

Pico das Pedras do Queimadas. Je neděle – grilovací den. Park je plný rodin. Zmatky ohledně značení. Borec, co jel kolem, se ptal na cestu a nakonec pomohl on nám. Lítal kolem a ptal se všech, jak se tam jde. Nejvíc zabil – kouká do našeho průvodce a říká: „Jo tady to je, Quiemadas, tady v té řeči, co nemám ponětí, co je tam napsané.“ :-)
Cesta je rozbahněná, ale vcelku rovná. Mě to nevadí, jsem jak prase. Nenáročná. Univerzální botky se šikly. Holky mají ploché podrážky, tak jim to pěkně klouže. Je tu úžasná energie. Prales, hustě prorostlý mechem. Klid. Ani moc lidí tu není. Obří kapradiny. Mají skoro dva metry. Jen čekám, kdy na mě vyskočí Velociraptor.

Rancho Madeirense – krásná Chajda se zvířátky. Kočky loví zbytky z odpadkových košů.
Tunely, bez baterky nebezpečno na hlavu. Úzké, nízké. Ostré hrany. Pár lidí šlo naproti se zalepenou hlavou. Pochopil jsem až když se Léňa praskla do hlavy o výčnělek. Levády cca 40cm hluboké.

Vysoký vodopád Caldeirao Verde s jezírkem. Pro dobrou fotku si musíte vyšplhat na protilehlý svah. Úzké cestičky podél Levád jsou tak na šířku ramen. Schody jsou občas tak zarostlé, že je není vidět. Všímavého pozorovatele trkne do oka důlní vozík zaklíněný v prasklině uprostřed skály. Jen hustý porost vám nedá pohlédnout z několika set metrového srázu. Od půlky druhého tunelu jde slyšet hřmot vodopádu s přepadem.

Caldeairo do Inferno. Moc toho neteče.  Je vidět, že je sucho – jezírko není ani poloviční.
Na cestě zpět, téměř ve stejné chvíli společně zastavujeme. Okamžik jak vyšitý z dokumentu o přírodě. Hluboké zelené údolí, ticho, šum stromů, bublající voda v dálce, paprsky slunce padající do údolí skrz vysoké skály, zpívající ptáci… Užíváme momentu.

Magie

Celková cesta cca 8km.

Ponta de Sao Jorge. Omylem jsme vyjeli na vyhlídku, ze které byl úchvatný výhled na vrcholky hor, ozářené zapadajícím sluncem s mlžnou čepicí. Původně jsme se chtěli podívat na maják. Je už šero, takže není moc vidět. Cestou k majáku jsme narazili na origo dům ze Sao Jorge. Je větší a není malovaný. Vypadá jak stodola. Konec ulice opět končil někomu na zahradě. Marika zaparkovala před domem a vystoupila. Radši jsme se šel projít k tomu majáku.
Na polívku do restaurace v Santaně.

Zase jsme doma až v jedenáct.

Začínám Linově manželce říkat paní Kolombová – pořád o ní mluví a nikdo ji nikdy neviděl. Napadlo mě, jestli ji nezabil a zakopal někde na zahradě, když tam pes nesmí…

8.den
Penha D´Aguia Od 10hod prší. Nemůžeme najít odbočku na Penha D´Aguia – Orlí útes. Je to sice kousek, ale do brutálního stoupáku. Cesta je skryta mezi domy. Není příliš udržovaná. Místy úplně zarostlá. Příkrý svah, úzká cestička. S mým ráno operovaným palcem, žůžo dobrodrůžo. Bolí to jak prase a pajdám. Na vršku je mlha, není nic vidět. Cesta se zdá být nekonečná. Sice je 18°C, fouká studený vítr od moře, ale stejně ze mě teče. Jsem durch. Šlape se mi dobře. Vlhkost je vysoká, dělá mi to dobře na plíce. Marika skolená mocným moribundem, sedla si na spadlý kmen stromu a řekla, že tam na nás počká. Když jsem odvětil, že vrchol bude hned za rohem, tak se zvedla a po cca 200 úmorných metrech jsme byli na vrcholu. Radost z toho, že jsme tu hrůzu přežili, nám nekazí ani fakt, že je vidět prd.

Restaurace Galé.
Jídlo dobrý-prorostlé maso na kousky s hranclama ve zvláštní omáčce. Paprika, česnek, bobkový list. Mmmmm. Při placení se nás snažili natáhnout. Ceny naškrábané na kusu papírku s nečitelným obsahem ani cenami. Navíc ceny jaksi nesedí s ničím, co jsme si objednali. Anglicky neumí. Nebo alespoň dělají, že ne. Nakonec jsme jim dali míň, baba to v tichosti pobrala a už se neukázala. Zřejmě věděla proč. A tak hezky to začalo. Ach jo.

Pozn.: Pozor na cenu nápojů! Nikde nejsou napsané v menu – musíte si říct o nápojový lístek.

Dsc-0382

Jsme otrávení. Už se nám nic nechce. Touláme se uličkami Ponta do Sol. Holky si musely odškrtnout koupačku. Mě se nechce a nemám ani plavky. Místní omladina opodál, se baví nad grimasami a ječením holek ze studené vody. Koukám na moře a nechávám se konejšit šuměním příboje. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ještě nesedl k moři. Ani nevím jak, dostal jsem se do jiného stavu mysli. Až řev, že jedeme dál, mě vytrhl ze sna.

Jedeme do Jardimu k Joeovy na večeři. Holky si objednaly špíz. Sice obsluha říká, že je to porce pro 2, ale spíš tak pro 4, protože těch špízů je 6. Je to výborný, nicméně s tím milkshakem (barman se tázavě podíval) to bude divoký. Běhá tu spoustu toulavých koček a psů.

Příjezd klasicky po desáté večer.

9.den
Zataženo, 17°C. Snídaně se nám čím dál víc protahuje. A to i když spěcháme. Maňana. Musíme vrátit auto. Půjčovna je v resortové části Funchalu. Tady někde jsme měli původně bydlet. Ještěže ne. Betonovej, turistickej, předraženej hnus.

V centru Rua da Careira – další hezká pastička na turisty. Směr pevnůstka Fortaleza do Pico. Nic moc tu není na koukání. Stará studna, sál plný dobových obrazů a popisků pevnosti. Na jižní straně zdi roste asi ve 3 metrech rajče..
Čirou náhodou jsme zahli do jednoho z nejstarších baráků ve Funchalu, což je teď muzeum výroby vína firmy Blendys. Mají dobrou Madeiru. Oběd v restauraci Visconde na Rua dos Murcas. Obsluhují tu dvě vysmáté dámy. Neustále vykecávají s kolemjdoucími i hosty a zároveň v klidu stíhají objednávky. Jídlo výborné a cenově dostupné. A to jsme v centru. Opečenej ananas s vanilkovou zmrzlinou, politá sirupem z cukrové třtiny. Nevím jak popsat citoslovce „Homer Simpson slyšel slovo kobliha.“

Mercado dos Lavradores – nákup cibulek a sazenic. Další výborné předražené ovoce.

Lanovka na Monte z kolonády (teleférico), 11 Eur jednosměrka.

Dsc-0407 Tropická zahrada Monte. 12.5 Eur vstup. Zenová zahrada v čínském stylu. Potůčky, klídek. Možno několik cest, každá minimálně na 1h (pokud se kocháte). Krásně to tu voní. Na kárku jsme nešli. :-( Časová nestíhačka. Zrovna, když jsme vycházeli vrchní bránou, tak kolem prosvištěla poslední kárka (Carreiros do Monte). Je to docela drahá sranda. 25-45 Eur za 2km jízdu z prudkého kopce.


Jdu se podívat na kostel. Zrovna probíhá mše. Svíčka za Peťánka – modlitba z repráku. Jízda autobusem u Igreja do Monte do centra byla možná větší zážitek než kárky. Náš řidič jel rallye se starým autobusem. Úzké zatáčky řeže jedna radost. Jedna jízda 1.95 Eur.

Dsc-0415

Balíme a užíváme poslední den. Na terase do noci dojíždíme zbytky jídla a vína.

10.den, Funchal-Lisabon-Vídeň
Po včerejším kalení se špatně vstává. Odjezd 7:15. Snídaně byla velice rozmanitá, jelikož nám zbylo pořád hodně jídla – poslední dny jsme jedli jen venku. Proč si brát sváču, když je tu takových dobrot?

Lino byl přesný. Když viděl, že trochu nestíháme, tak se jen usmál a řekl, že přijde později. Na letišti za 15min.

Maracujová Fanta, co si chladím v ledničce, to je nářez. Dojíždíme panáčkovky rumu, které jsem si chtěl vzít domů, ale neprojdou přes kontrolu. To bude veselá cesta.

Security na Madeiře jsou důkladní, že to snad není možný. Na rentgenu vidí i plastové nádoby. Co v Praze prošlo, tady kvůli poblblým 2mm ne. Po 15ti letech se loučím se svým švýcarským párty nožíkem. :-( S rychlostí si taky nedělají hlavu. Málem jsem kvůli půlhodinovému kontrolování kufru nestihl letadlo, jelikož slečna sekuriťačka všechno 5x přeměřovala.

Z Lisabonu opět se zpožděním. Připomíná to staré vojenské pravidlo – spěchá se, aby se čekalo, čeká se, aby se spěchalo. Usínám. Na Swechatu přistáváme 19:15 – ještě můžeme stihnout žluťáka o půl osmé. Jinak budeme 2hod čekat. Letíme přes celý terminál. Stevardka nám řekla, že může prodat nové lístky, ale přebookování času si musíme udělat na netu. A máme na to 2min, pak už to nepůjde. Znova nervy. Stihli jsme to, jedem domů…

 <<<Fotogalerie>>>

Slovníček užitečných výrazů

Miradouro – vyhlídka – tato hnědá cedule je skoro všude.
Entrada – vchod
Saída – východ, exit, výjezd
Pago, pagamente – platba, platit
Obrigadu – děkuji (pánové)
Obrigada – děkuji (dámy)
Parque – park, ale taky parkoviště
Jardim – zahrada
Cerveja – pivo
Sugo – šťáva
Vinho – víno
Mercado – trh
Pico – kopec, vrchol

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.