Od začátku dne šlo všechno do háje. Nechtěný budíček byl velmi brzo – neplánovaný výlet do práce. Bágl byl sbalený za pár minut, ale bylo mi jasné, že jsem na něco zapomněl. Hlavně, ať brácha nezapomene spacáky a stan.
Hned ze začátku přijdu pozdě na sraz. Peťan nevzal ani jeden spacák. Skvělý. Hlavně, že jsem mu to připomínal. Je konec srpna, ale teplota tomu neodpovídá. Hned za Brnem začíná pršet a prší až do Prahy.
Klínovec je zahalen hustým mračnem. Mám na sobě všechno oblečení a je mi hej. Ale co zítra? Po západu slunce prudce klesla teplota. Raději ani nechci vědět kolik je. Fouká silný vítr. Prolézáme ski park, proměněný na sparťanské peklo. Zítra tu bude plno. Klepeme se ve stanu. Ani půjčená deka nepomáhá. Vítr cloumá se stanem. Alespoň ten máme. Ve tři ráno brácha hlásí povzbudivou zprávu – teplota spadla na 5 stupňů. Ještě, že jsem si vzal dlouhé kalhoty. On má jen trenky.
Za svítání končím. Jdu za Marou, ať mi půjčí klíče od auta. Necítím nohy. Větráky s topením jedou naplno. Máme v autě asi 35 stupňů, ale i tak se klepu.
Budí mě bouchání do okna. Ani si nepamatuju, že jsem usnul. Alespoň hodina spánku. Na pár minut vylezu ven a hned zase skáču zpátky do auta. Peťan se třepe na zadním sedadle a nechce nastoupit k závodu. Jen se navzájem utvrzujme, proč do toho nejít. Teplota zatím naskočila na krásných 9 stupňů. Kluci vtipkují, že v takové zimě asi taky nenastoupí. Oni se alespoň vyspali. Atmosféra místa, nabuzení nově příchozí a i rozpravy v naší bandě, mi dalo sílu se rozhodnout nefňukat a jít. Sotva se vysléknu ze svých tří vrstev oblečení, začne zase pršet. Seru na to! V 97´ jsem byl permanentně mokrej týden. A přežil jsem to! Dvě trička, trenky a ponožky na jedno použití. Sakra, za 20 minut vybíháme! A nemáme uschovanou bagáž! Stačí krátký sprint bahnem z kopce s nacpaným batohem a Víťa vypadá na infarkt. Při pohledu na kilometrovou frontu a rychlý pohled na časomíru nás utvrzuje, že jsme v prdeli. To nestihnem. Batožinu házíme Ondrovi na záda, vybíhá až za půl hodiny. Tryskem na start! Stíháme tak, tak – dvě a půl minuty do startu vlny. Na krátký okamžik nás skrz černá mračna osvítil paprsek teplého slunce. Bylo to skoro božské. Při pohledu na prudký vrchol sjezdovky, zahalený hustým černým mračnem, nejednoho přešel úsměv. Standardní warm up, pořádně si po sparťansku zakřičet a odpočítat start. A je to tu zase. Dýmovnice, smích, křik, dušení, chlad. Srdce bije jako o závod.
Běžíme jen asi sto metrů. Svah je každým metrem prudší a prudší. Hned za první překážkou, ani ne ve třetině kopce, začal liják. Tráva je mokrá a neskutečně klouže. Teď uklouznout znamená zastavit se až na startu.
Mlha zahalila vrchol. Viditelnost sotva pár metrů. Silný vítr olizuje naše tváře. Po pár minutách jsme suší. Seběhnout dolů. Zase déšť. Nejhorší na tom všem je počasí. Mění se každých deset minut. Vítr, déšť, slunce, vítr, déšť, slunce. Pořád dokola. Klikatá fošna, po které jsme museli přejít na jeden zátah, dala zabrat nejednomu závodníkovy. Pár metrů na to byla lezecká stěna. Už pěkně mokrá a zasviněná od bahna. Víťa dělal angličáky. Říkal jsem mu, ať jde pomalu.
Kvůli špatně značené cestě jsme si zaběhli navíc, počítám tak další kilák. Nejvíc jsem se smál „sprinterům“. Asi nějak zapomněli, že ten závod má minimálně 20km. Borec, namakaná fitness postava, letí vpřed. Říkám si:“ hmm, ten má naběháno.“ Po kilometru ho najdu ve škarpě brečet jak malou holku. Utržený sval. Když je někdo blbej…
Sbíhání kopce rašeliništěm mělo svoji krásu. Nebezpečí číhající pod námi se projevilo jen občas, jako například, když mi zůstala bota v bahně. Kamenité cesty dávají zabrat nejen fyzičce, ale i kolenům. Modlím se, abych doběhl ve zdraví a v duchu si nadávám, že jsem víc netrénoval. Ostnatý drát byl sice krátký, ale bahna tam bylo požehnaně. Další překážka byla přenášení pneumatik. Řeknete si pohoda. Tohle je ale Beast! Smích přešel po prozkoumání okolí – jde se lesem.
V půlce dalšího prudkého kopce se nám ztratil Víťa. Čtvrt hodiny jsem čekal a pak šel dál. Snad nás doběhne. Nebo na něj počkáme v cíli. Někde tady nás předběhl Ondra. Vojenský výcvik se nezapře.
Na rozcestí mi holčina řekla, že mám běžet korytem horského potoka, bůhví jak dlouho. Nečekaně zase do kopce. Ledový potok se spoustou tůněk je výborným pomocníkem na moje zničená kolena. Na pár minut jsem si tam sedl a bolest přešla. Musíte jen dávat pozor na smeknutí nohy na kluzkých kamenech. Popravdě, i kdybych si vymknul kotník, nepoznal bych to. Ještě dlouho potom jsem nohy necítil. To dělalo problém při přelézání napůl utržené sítě. Už ani nepočítám, kolikrát jsem běžel dolů a nahoru. Na hřebeni čekala další nepříjemná překážka. Přenášení kýble s pískem a kamennou drtí, cestou posetou ostrými kameny. Vůbec jsem si neužíval krásný výhled do údolí. Navíc zrovna peklo slunce, takže prožitek z bolesti byl výživnější.
Uprostřed louky se najednou objevilo vytahování pytle. Borec, co měl danou překážku na starost, si to náramně užíval. Myslím, že tak týden nebude moct mluvit, jak křičel. Chytl jsem lano a celou vahou těla se do něj opřel. A nic. Pytel se ani nehnul. Borec ječel něco o tom, že nebudu první, kdo to nezvedne. Odpověděl jsem mu, ať mě místo řvaní chytne za trenky, abych měl ukotvení k zemi. Občerstvovací zastávka s ionťákem a müsli tyčinkou. Bože, jak ta bodla. Žral jsem hladem všechno, co bylo po cestě.
Do kolen mě ale dostala jiná věc. Když mě do kopce předběhl růžovej králík. A nebyla to halucinace. :-D
Posledních 6 kilometrů byl čirý očistec. Po Monkey baru seběhnout černou asi kilometr dolů. Kolena už mám nacpané až na páteři. Utěšování a příslib ledu nepomáhá. Už nevím, jak mám jít. Pod kopcem čeká překvapení. Pytle s pískem a strhané obličeje. Oproti Sprintu na Kamzíku je svah prakticky nezdolatelný a 3x delší. Dolů to jde celkem dobře, až na pár lidí, co bez vlastní vůle prosvištěli kolem. Po zadku většinou. Nahoru, to byl jiný oříšek. Pytel má snad 20 kilo a neustále se přesýpá na jednu nebo druhou stranu.
Doběhl jsem bráchu. Sice nebrečel, ale výrazem se přibližoval tomu, jak jsem se cítil. Chytl jsem ho pod ramenem a šli jsme pomalu spolu. Na každé překážce odpovídali na dotaz: „Jak je to ještě daleko do cíle?“, stejně, „Už jen tři kilometry.“ Dole zase chlazení kolen v ledové vodě. Paráda!
Pod hřebenem postavili zeď, u které stál Ondra. Po třech hodinách jsme ho konečně dohnali. Army psycho. Koukal na ni jakoby ztratil víru. Taky ho bolí kolena. Pomohli jsme si navzájem přes a pomalu se kymáceli do kopce. Na vrchu nám připravili tahání tankových pásů na řetězu. Po nich byl hod oštěpem. Figurínu jsem trefil, ale nezabodl se. Vyfasoval jsem 30 angličáků. Na závěr si nás chtěli chlapci vychutnat, jelikož jsme byli kousek od cílového pekla. Na jednom kilometru 7 překážek těsně před cílem.
Skluzavka do nechutně ledové vody. Ale fotky stály za to! :-D Ještě s kapsama plnýma vody přehopsat přes kůly. Doteď nechápu, jak se mi to s oddělanýma kolenama povedlo. Poté šplh. Lano je mokré a celé od bahna. Kdyby tam nebyly uzly, tak bych asi nevylezl. Z posledních sil se pomalu škrábete vzhůru a cítíte, jak vám ruce kloužou dolů. Pokračovalo „plazení“ pod ostnatým drátem. Kamenité podloží plné ostré břidlice se nedalo proplazit, tak ho alespoň zvedli a dalo se pod ním chodit po čtyřech. Sem tam tůňka vody ,aby se neřeklo. I tak to byla makačka. Rozřezané ruce, roztrhaná trička od drátu. Unavené, zničené tváře. Usmíváme se až, když na nás namíří foťák, jedna z mnoha dobrovolnic. Do prudkého kopce na konci sil s vyklepanýma nohama. Na vršku byla bahenní lázeň. Vypadalo to mělce, dokud borec přede mnou nezmizel na pár vteřin pod hladinou.
Seběhnout dolů… Si dělají srandu? Zase ostnatý drát. Vzal jsem to s rozběhem po břiše. Poslední překážka slip wall. Naštěstí neklouže. Oheň a cílový checkpoint. Ta úleva, že je téměř po sedmi hodinách konec, se nedá popsat. Slečna v tóze dostala pusu a fousy z bahna. :-)
Víťa doběhl 46min po mě. Pivko si dal hned potom. Byl to náš druhý závod na cestě za Trifectou.
Závěrem musím říct, že jsem to opravdu pochopil až v cíli. Beast je spíš o psychice než kondici. Projít si útrapami, zimou, bolestí a nevzdát to, i když se to v hlavě honí pořád dokola. Pokořil jsem svou vnitřní bestii.
PS - po sundání bot mě slezly tři nehty
2024 ©