Jak jsem dělal poprvé stárka – Hody Jinačovice 2015

Napsal Erouš (») 7. 9. 2015 v kategorii Cestovní reporty, přečteno: 781×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Kluci z Jinaček se mě už několikrát ptali, jestli nechci jít za stárka. Jenže díky mým tehdejším zaměstnáním to nebylo možné. Teď nastala ta pravá chvíle…

První nácvičná byla extrém sama o sobě. Zjistil jsem, že vesnická polka i valčík se tancuje úplně jinak než plesové (závodní), co nás učili v tanečních. Budeme předvádět dvě besedy, tedy českou a moravskou. Každá má asi 15 minut. Vypadá to všechno jednoduše, ale popravdě není. Alespoň ze začátku ne. Drobnou útěchou mi je fakt, že nejsem největší poleno. Letos je spoustu nových holek, co si odbudou premiéru a nejsou pro ně stárci. Tak zaskakují přespolní, stejně tak i já s bráchou. Nácviky jsou vojenský drill – křičí se a opakuje pořád dokola. Až mi stříká pot i z nehtů. Mě to vyhovuje, jsem dřevo a bez častého opakování tance nedávám. Čím jsou hody blíže, tím více sílí intenzita, prodlužuje se doba nácviků i jejich počet. Sranda jde stranou. Ze začátku se projevovali nesrovnalosti ve vedení. Vládla drobná anarchie a chaos, nicméně na konci všichni věděli, co mají dělat. Dolaďovali se detaily.

Ve čtvrtek se šlo pro máju – adrenalinový zážitek se ještě více zostřil, když klukům po cestě upadlo kolo u vlečky zrovna, když na ní seděli. Večer se zkoušely kroje, aby se daly v případě nutnosti v pátek ještě vyměnit. V pátek ráno se započalo se stavbou stanů, baru a přípravy máje. U toho jsem nebyl – makal jsem jak fretka do čtyř odpoledne. Po páté jsem byl na hřišti v Jinačkách. Holky připravovali svoje zevnějšky, kluci byli v hospodě na jídle nebo spali na fošnách. Kolem sedmé večerní se začali scházet místní okolo máje. Jde se stavět! K mému překvapení původní metodou, tedy rukama. Nikdy jsem to neviděl a teď jsem se toho měl účastnit. Mája se postupně zvedá, přivazujeme podpůrná ráhna. Bod první dokončen. Holka má skoro 30 metrů, bude to těžké. Na každou stranu se postaví dvě party o zhruba osmi chlapech v každé a postupně tlačí ráhna ve tvaru A naproti sobě i s májou dopředu. Makačka je to řádná. Ztuhlé prsty, dlaně od smoly a plné třísek. Letos se jí nechtělo. Spadla do připravené jámy až skoro kolmo.  Po zatlučení posledního vyrovnávacího kolíku jsme si mohli konečně oddychnout. Stojí a i když se do ní opírá vítr, zlověstně se ohýbá, tak cítíme jistou pýchu – je naše a je krásná. Zajímavým oříškem se stala podlaha. Kvůli zvlněné zemi se z ní stalo velké puzzle. Přidělat, zkusit a znovu rozdělat. Generálka se kvůli tomu neustále posouvala, až byla někdy kolem druhé ráno. Besedy již v holínkách. Do svítání se hlídala mája.

Maja

Sobota

Vstávání byla vůbec nejhorší věc. Tak dlouho jsem se z postele nevykopával hodně dlouho. Ranní přeháňka na měsíc trvající tropy nepomohla. Furt je vedro. Snídaně v podobě polívky a řízku s hromadou bramborového salátu uzemnila moje choutky na celodenní přežíračku. Ach ty babičky. Oblékání kroje stalo se nepřekonatelným problémem. Doteď nevím, jak se zavazuje košile (má tři tkaničky). Ještě, že jsem chlap. Nedokážu si představit oblékání deseti vrstev šatů. Bez holek bychom se kodrcali vesnicí v širokých rozhalenkách táhnoucí třímetrový pásek za sebou. Děkuji dámy! V hospodě byly přípravy v plném proudu. Pilo se, připínalo, pentlovalo, upravovalo a dooblékalo. Úderem dvanácté oznámila kaplička na návsi začátek hodů. Po předání hodového práva od pana starosty, rozburácela se dědina mocným jucháním všech stárků. Jde se na věc – na toto jsme se několik týdnů připravovali. Půlka Jinačovic stojí všude okolo nás. Přišli, aby se podívali, jak to kazíme. :-) Jen po pár krocích české besedy z nás lilo, že by se košile a spodničky mohly ždímat. Kapela Liduška, která nás celou dobu doprovázela, hrála 3x pomaleji než jsme byli zvyklí. Přihodilo se pár komických situací, kdy stárci vystřelili proti sobě, zastavili se a pak 2-3 vteřiny čekali, až se chytnou do rytmu.

První zastávka zablokovala silnici na čtvrt hodiny k nevoli řidičů, kteří byli okamžitě skásnuti stárkami o peníze. Chlapec řídící vůdčí auto svatby si myslel, že troubením něčeho docílí. Vlastně ano, Cecil je obral všechny, celou kolonu. :-) Štěstí nám přeje – vane mírný vítr a je zataženo. Krásná změna po tropickém měsíci. U vrchních domů jsem zjistil, že nemám kapesník. Do pytle! Mezitím, co ostatní zašli na pauzu do hospody, já jsem si dal pěkně celou cestu znova. Pak v duchu staré myšlenky, že ta nejblbější možnost je správná jsem si ještě jednou a důkladně projel oděv. A ejhle, byl v nohavici! Jsem to ale vůl.

Nestát, nekoukat, makat! Holoto líná! – tak nějak by se dal popsat výraz hlavní stárky, před odchodem na druhou část vesnice. Jde se dál na druhou půlku dědiny. S přibývajícími domy se kvalita rozumných komentářů vytrácí. Tak i písně kapely. Neuvěřitelné, co chlapci z Lidušky ustáli. Mám takový dojem, že paní Herodesová bude zase pěkně naštvaná. Celý den čekala s koláči za oknem a ve chvíli, kdy jsem za ní s Ivanou šel (to jsem ještě nevěděl, že je to ona), nás Zuza zastavila. Máme skluz – jde se dál. Naštve. Tak možná příští rok. Na závěr jsme ještě způsobili drobnou dopravní zácpu, kterou většina řidičů přešla chladným vypnutím motoru nebo  úsměvem od ucha k uchu s telefonem v ruce. Večeři už moc nestíháme, ale to je jedno, stejně už nemůžu.

Nástup v osm večer. Nikdo tu není. Za půl hodiny by měl být nástup. Jsem zvědav, jak to dopadne – na prvním nácviku to dost klouzalo. Teď začalo pršet. V tom kroji to bude lahoda. Nakonec se nic nestalo. Nástup proběhl v pořádku a těch pár klopýtnutí se ztratilo v davu mohutného blikání blesků. Besedy se rozdělily na několik útvarů, takže bylo chvíli času na zchlazení. Zato hlasivky dostávají zabrat – po každé části se prostě musí juchat. Čím hlasitěji, tím líp. Tom Kazda se vyloženě vyžíval ve vyhlašování pokřiku.

Všichni na bar! Dáme si panáka po Jinačovicku – ruka až na zem a za hlasitého křiku pozvednout k nebesům. I když jsme se s bráchou domluvili, že pít nebudem, vždycky se tam šikovným sklepníkům podařilo něco vloudit. Všechno se to nastřádá a vznikne zajímavý koktejl přibližující se napalmu. Jsi tu kvůli tanci a zábavě, ne? Jdeš pro první, která je po ruce. Většinou nemají námitky – stárkům se neodmlouvá. Vidíš pouze rozmazané barevné čmouhy a vysmátý obličej stárky (nebo tanečnice), která toho taky moc nevidí. Ale to nevadí, nohy ví, co mají dělat. Jen se držet rytmu a nepouštět. Zajímavé, že v těchto chvílích mi v hlavě něco šeptá „Zrychli! Toč se víc!“ Pak to dopadá na zakopnuté repráky a válení se po zemi. Parket není nikdy dost velký.

Nejlepší zápich měla Johanka s Tomem. Každý, kdo šel ráno po návsi, se musel notně pousmát nad dvěma stárky (stále v krojích) ležícími v tichosti vedle sebe, se svými botami odloženými před sebou, krásně upravené v jedné lajně.

Neděle

Hlavou se mi honí jediná myšlenka – asi už jsem na takovou srandu příliš starej. Je mi blbě. Snídaně v podobě dalšího řízku tentokrát bodla. Nástup je už ve dvě odpoledne. Čas se obléct.

Cimbálka hraje mnohem lépe než Liduška a i technické zázemí vypadá profesionálně. Zatančíme pouze Moravskou besedu a jde se blbnout. Strhané obličeje napovídají, že to nebude zrovna mega pařba. Většina stárků jede na žluté. V tropickém parnu to ani jinak nejde. Za naprosto úchvatného západu slunce, který olizuje obří stan, dala se do pohybu rocková skupina. Dává to takový démonický nádech. Polka se dá tancovat na vše neb natáhni si kroj a jdi bavit celou dědinu.

Chtěl jsem si na chvilku odpočinout, jen tak se svalit do trávy a koukat na hvězdy. Proč bych to dělal, když je tu skákací hrad?! A nikdo v něm! Romantika obláčkově nadýchaného hradu netrvala dlouho - byl jsem sledován. Naskákali jeden přes druhého až se nikdo nemohl (nebo nechtěl) pohnout.

V konečném stavu se ta tráva zdála být ideální. A jak pití postupně ubývalo, hudba se tišila, malý Erouš zatoužil po objetí měkkého polštáře. Moje stárka někam zmizela i s klíči, tak mě nenapadlo nic lepšího než si jít opět lehnout do skákacího hradu. Poleženíčko to bylo parádní, než nějakého nejmenovaného blbca (Pepa) napadlo ho vypustit. I se mnou uvnitř.
Mohlo to vypadat asi takhle: „Hej kámo! Půjdem vypustit hrad! Hmm, já si říkal, co tam dělají ty nohy?!“ :-)
Polozavaleného Erouše vytáhl Milík i s Ivankou, kteří nebrali v potaz, že se mu fakt nechce. Obrácenou besedu stejně nedotančili a jejich nápad na brzké kafe v Bástru striktně odmítl opětovným lehnutím na velký stůl. Cecil zřejmě souhlasil s jeho názorem a využil jeho hlavu jako držátko na klobouk. Proč při tom Erouše fotil mi zůstává záhadou.

Vzkaz budoucím generacím: skákat přes plot v kroji v jistém stavu NENÍ dobrý nápad. Naštěstí to odnesly jen ruce.

Svítá. Vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen, hlava se mi točí a řidiči, co kolem hrčí, nevěřícně koukají a hlasitě přitom troubějí. Asi jim nedochází můj stav.

Starci

Pondělí

„Nesnáším pondělní rána.“ - Garfield

Dopolední stávání, jestli se tomu tak dá říci, bylo rychlé. Poskládat dva kroje a šupem je vrátit. Na úřadě vládne ticho, nikdo nemluví. Ti, co se odváží, promlouvají tichým chraplákem. Pouze oční kontakty říkají, já ti rozumím. Nechápu, kde Dominika bere energii – celou noc protancovat, křičet, juchat, prochlastat a ráno si dát rozcvičku v podobě polky. Nevím, na čem jede, ale chci to taky!

Bylo to super a doufám, že si to znovu zopakujeme.

A tak nějak to vypadalo, když jsem šel poprvé za stárka.

Erouš

Štítky: zážitky

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.