Máme tu další hurá akci. Zrovna, když jsem si říkal, že by bylo dobré udělat zase Babettí výlet, ozval se Dejv. Tentokrát se jede na Slovensko.
Nejdřív mi chtěl Kuře (moji Babettu) někdo šlohnout a teď zase nejede, jak má. Ještě, že jsou na YT přehledná videa pro trotly jako já. :-D Bez nich bych si to sám neopravil. Doporučuju kanál Jawa Bomber.
Vyměněn starý benzín, vyčištěná nádrž a palivový kohout, vyčištěný výfuk, vyměněný převodovkový olej, namazané řetězy, opravený urvaný stojan. A jede to hůř než před tím. Pak mi došlo, že by to chtělo vyčistit karburátor a strašně se mi do toho nechtělo... Je tam moc součástek.
Po telefonátu s hlavním mechanikem Dejvem, se mi potvrdilo neblahé tušení, že to bude ucpaná tryska. Rozdělávat to poprvé bez možnosti se někde v klidu zašít, to je lahoda. Na rozdíl od kluků nemám garáž nebo stodolu, kde by se to dalo udělat. Venku to taky nešlo, protože 2 týdny pršelo. Nakonec jsem našel ve společné garáži malé místečko, které bude od moje opravna.
Rozdělat a vyčistit, to je hned, ale pak to dát dohromady. Byl plný písku a trysky tak ucpané, že nechápu, jak mohla startovat.
Naštěstí jsem nebyl jediný, kdo měl problém. :-D
Zpráva od Dejva:
"Jo a tady začínají vřít přípravy. Opravuje se, leští, bude se svařovat. Mirovi upadl blatník, už mě 2 měsíce uhání.:-D Rosťa to má dokonalý, jako vždy. Však ono mu to nepojede. Zdenálovy se rozpadají gumy a chcípe mu to. :-D Milanovy to neřadí. Mě se rozpadá košík a kdo ví, co ještě. :-D Však ono to nějak dojede. :-D Dám dokupy nahradní díly na cestu. Alespoň se budem bavit. :-D"
Mě navíc čeká cesta přes tankodrom Brno. Trochu jsem to nestihl ve středu po práci, takže dojedu až ráno před odjezdem.
1.den
Cesta přes ranní rozkopané Brno byla jedním slovem výživná. Kolony, uzavírky atd. Ještě, že máme toho koordinátora staveb.
Po deváté ranní vyjíždíme ze Šitbořic. Cestou se neustále zastavuje.
Mira propích flašku s limonádou. Mysleli jsme, že mu teče benzín.
Mě se povolilo levé zrcátko, takže skoro nic nevidím. Tuto velilost klíče s sebou samozřejmě nemám. Dejv naštěstí vercajk bral. Na benzince dotáhnu.
Rosťa se nám ztratil. Jedu zpátky. Jako nejlehčí z gangu mám Dejvův vercajk. Rosťa stojí na krajnici. Prý mu to škytalo a teď neháže jiskru. Dejv má naštěstí jeden náhradní tyristor.
Hned po překročení hranic na nás troubí. Nejdřív, vzhledem k tomu, že jsme slušně brzdili dopravu, jsem myslel, ať vypadnem. Pak ale toho přibývalo a vyřechtané tváře řidičů a palce nahoru říkaly opak.
Sotva po pozdním obědě vyjedeme z hospody (kousek od Plaveckého hradu), po pár stech metrech se Dejvovi rozjel řetěz. Ach jo. Spojka článku nalezena, řetež spojen - jede se dál.
Cesta pokračuje přes malebnou, trochu offroad lesní cestu. Samá šotolina, hluboké díry. Tahám za plyn a nic.
Erouš: "Mě to nejede. Nereaguje na plyn. Do pytlééé."
Milan: "To si děláš srandu! Teď jsme se rozjeli!"
Upadla mi z toho povrchu fajfka. Jede se dál. Kluci nám ujeli. Po cestě do kopce stojí Dejv. Tentokrát mu spadl řetěz. Trochu se nám to všechno vyklepává. Pak mu spadl zase, tak ho vyměnil. Každopádně byla cesta přes kopec Baba zážitková. On ten děda u sámošky říkal, že to bude divočina.
Hmm. Když píchnout, tak jedině zadní. Tento rok si to "užívá" Rosťa. Vyměňovat prodřený plášť na poli je peklo. To je od té super cesty lesem. Těch sprostých slov, co z Rosti lítalo. Ani už nepočítáme, kolik hodin máme sekeru. Nejlépe to zhodnotil Zdeněk: "Čas jak k Balatonu, ale poloviční vzdálenost." Zadní náprava je neskutečně (zbytečně) složitá. Spousta podložek, závlaček, válečků, dva řetězy, zadní brzda... Na její nasazení v polních podmínkách (tady doslova) jsou potřeba ideálně 4 lidi. Rosťa z nervů začal zpívat. Nejde mu protáhnout osa.
V těchto chvílích je nejčastější výrok: "Seru na to! Příště nikam nejedu! A ten krám prodám!"
pozn. pro citlivky: Když máte každých pár kilometrů poruchu, pouhé "jejda" fakt nestačí.
Projíždíme vojenskou střelnicí Záhorie, na což nás upozorňuje zrezlá cedule a šráňky se semaforem. Tady na rozdíl od Libavé jdou ze silnice vidět staré budovy a ochranné valy. Zajímavý zážitek. Je to taky široko daleko jediná normální cesta skrz.
Rosťovi to neustále jede jen na půl plynu a na skoro každé křižovatce i chcípá. Musí pokaždé rozšlapávat. Zpátky asi pojede autem. Naloží to a pojede nasraně domů. Ironií je, že to, i když s humorem, Dejv předpovídal.
U jednoho JZD to Rosťa nevydržel, zapíchl u krajnice a jal se čistit karburátor. Trysky jsou v pohodě, těsnění prasklo. Prý až teď.
Přišel za náma místní z JZD.
"Já som mal 6 Babiett. Dvě 210tky a štyry 207čky. Neveděl som, čo s nimi, tak som jich odjebal preč."
Rosťa: "To jste udělal dobře..." vztekle se vrtajíc v karburároru. :-D
Pořád to nejede, jak má. Jede mu to na půl výkonu.
Celkově jsou tady velice pohodoví lidé. Jak jsme někde zastavili, hned za náma přišel místní a ptal se odkud jsme, jestli nechceme pomoct, ukázat cestu, případně se umýt.
Chtěli jsme se stavit na benzince pro palivo a na něco k snědku, ale všude je už zavřeno. Sotva jsme se rozjeli, Zdenda zastavil. Tahá za plyn a nic. Snažil se to rozšlapat, ale ani mu to neťukne. To snad ne, už zase? Pak mu došlo, že jede od kopce na rezervu a ta došla... Únava a stres je špatná kombinace. Všichni povinná kontrola, dolijeme a jede se dál. Ale nejede. Zdenálova nechce naskočit. Takže znovu na zopakování rozebrat další karburátor.
Bloudíme, bloudíme - jako já ráno přes město. Alespoň místní z nás mají srandu. My toho máme plné zuby.
Původně jsme se chtěli úplně vyhnout hlavní silnici, ale je to ještě 16km a za maximálně 20min zapadne slunce. Do toho mě odešla žárovka zadního světla a Dejv nesvítí vůbec. Takže se zařadíme do vláčku, aby nás bylo vidět všechny. Někdo by mohl namítnout, že je to nezodpovědné, nicméně po první akci Okolo Republiky máme Babetty celé olepené reflexníma nálepkama. Žárovky dokoupíme zítra.
Mimochodem ta hlavní silnice je mnohem horší než okresky. Připomíná D1 před rekonstrukcí.
Do Dunajské Stredy vjíždíme v plné tmě, těsně před zavíračkou. Rychle nabíháme do Lidla pro jídlo. Máme strašný hlad. Pro mě bylo velké překvapení, že tam úplně všichni mluví maďarsky. Že jsou tam enklávy, to jsem věděl, ale myslel jsem, že jsou to spíš menší obce a dál na východ. Necháme tam Miru chvíli samotného a už je tam s ním místní a horlivě spolu debatují o Babettách.
2.den
Ráno je těžké. Všechno nás bolí. Po snídani a zkulturnění jdeme do termálú. Máme je přes jezírko. Budeme tu celý den. Celodenka je za 15EUR. Je vedro na padnutí. K večeru jdeme domů.
Došlo jídlo. Jdeme s Dejvem na procházku do obchodu vzdáleného asi 1.5km.
Zapadá slunce. Je parno. Jdeme si dát romantiku na molo. Tohle počasí je ideální na vychlazeného škopka a lehátko s výhledem. Vše máme.
Zdeněk s Rosťou vypluli po setmění na noční plavbu kolem jezírka, na vypůjčené lodičce uvázané k molu. Po chvíli se vrátili pro pivo a baterku. Udělali kolečko a cestou zjistili, že na malém ostrůvku schovaném v rákosí je čupr hospoda, do které nikdo nechodí.
3.den
Další den, další vedro.
Hurá sláva výletu! Jedeme se podívat na vodní kolový mlýn v Jahodné. Rosťa s námi nepojede. Bojí se, že by už nedojel zpět. Půjde do termálu na relax. Potřebuje ho.
Mlýn je zašitý za vesnicí. Nějak ho nemůžeme najít. Dle mapy je max 100m od nás, ale je to tady tak zarostlé, že se to nedá říct kde. Díky GPS už víme přesné místo. Jedu se podívat, jestli se tam dá nějak jít. Dle vybledlé cedule s informacemi a ještě více vybledlé EU dotace, dlouho nefunguje. Škoda. Z cedule jsem byl schopný přečíst pouze, že fungoval i jako pila a byl založen koncem 19.stol. Jméno zakladatele začínalo na N, takže asi Nagy.
Na malém Dunaji je těch mlýnů víc, tak se pojedeme podívat na jiný. Dokonce tam existuje i lodní trasa.
Klátovský mlýn
Vypadá docela opuštěně (i přes cedulu "sponzorováno z EU"). Postaben byl v roce 1922 na místě staršího mlýna.
Je tu úžasný klid. Voda zurčí, ptáci zpívají a rybky plavou v rybníku posetém lekníny.
Mirovi blbne cvrček. Lehce mu zasekává rozšlapávací řetěz. Dejv s tím má špatnou zkušenost, tak mu pro jistotu řetěz sundal. Bude se rozjíždět po staru rozběhem.
Cestou zpět bereme benzín, už je to na hraně rezervy. Volá Rosťa, že mu to nedalo a přišel na to, kde je závada. Praskla fajfka. Kvůli tomu jel prakticky na volnoběh.
Jsme všichni spálení. Je nechutné vedro. Sedíme na molu, ve stínu vrby a klábosíme. Užíváme momentu. Já se snažím psát, ale neustále mi do toho někdo kecá. :-D
Během chvíle došlo ke spontánní akci - všichni naskákali do vody a začala akce "zachraňte Dejva" neb Mič Bjúkenen vorvaně nezachrání. :-D Máme to sice natočené, ale půlka je nevysílatelná. :-D
Pod molem se našlo plastové nákladní auto. Po odstranění nejhorší špíny je z něj super servírovací mini stolek.
Dejv se rozhodl, že založíme bar na molu, dle rady jednoho pádlisty. Jako reklamní lákadlo sjel s Babettou na kraj mola.
Jel kolem Slovák na šlapadle a viděl ho.
Dejv: "Seru na to!! S tim krámem najedu do vody!" rozčiloval se
Slovák: "Nehaž ji tam! Já to radšej kúpim, já to kúpim!!"
Samozřejmě se jednalo o vtip. :-D
Nakonec jsme je tam zaparkovali všechny. Pak se špekulovalo, jak je dostanem zpátky, jelikož z jedné strany domu je prudký svah a z druhé schody. Kolem projížděli lidé na paddleboardech, lehátkáh a šlapadlech a obdivovali naše stroje. Často si je fotili. Když jim kluci odpovídali, že jsme dojeli od Brna, jen třeštili oči.
Padla tu Babettí filozofie: "S Babettou je to jako s ženou - když vše funguje, je to paráda, ale jak se něco posere, je to hrůza."
Na večer jsme došli do obchodu pro dřevěné uhlí, maso a marinádu. Erouš pyromaniak zapálil pod grilem, kluci zakempili v altánku a čekali na grilovanou krkovičku od šéfkuchaře Dejva. Pohoda jak sviňa.
Závěr večera jsme prožili u filmové prvotiny, kterou Dejv sestříhal ze své kamery, při naší poslední jízdě k Balatonu.
4.den
Dnes máme odjíždět domů. Nevím, jak to bude, páč po večerním chrápajícím kvartetu se asi nikdo nevyspal. Já teda určitě ne.
U snídaně na molu koukáme na cestu. Jestli nebude cestou nějaká krpa, tak bude nádherná. Balíme.
Lehce po 9hod vyrážíme. Cestou se stavíme u Gabčíkova.
Vodní nádrž Gabčíkovo
Je to obří stavba. Umělý kanál a přehrada se zdymadly. Můžu si odškrtnout další místo na které jsem se chtěl podívat.
Na parkovišti nás oslovil kolega Babeťák. Jeli minulý rok s kolegy z práce k Balatonu. Známe. :-D Na rozdíl od nás se zastávkou.
Jedeme podél Dunaje až do Čunova. Minimální provoz. Paráda. Akorát jedeme pod úrovní hladiny Dunaje, takže přes násep není nic vidět. Krásně objedeme Rajku a přes Bratislavu domů. To je úplně jiná cesta, jak první den. Ale taky je nudněší. Všechno má své.
Před Petržalkou jsme museli zastavit u krajnice a kouknout do mapy, protože nás vylekalo napojení na dálnici na kterou nemůžeme. Opticky to totiž vypadalo, že je i tam, kde by neměla být. Ta dálnice se při poslední cestě teprve stavěla.
Najít v těchto končinách hospodu, která vaří v neděli, se stalo složitým úkolem. A když jsme jednu našli, tak tam bylo jen pár jídel na výběr. I ta obsluha vypadala nadšeně.
Na hraničním přechodu Lanžhot, nás hned za mostem zdravili dva vysmátí policajti. Doma je doma.
Stejně jako po Balatonu jsme se rozloučili ve Velkých Pavlovicích a jeli na opačnou stranu. Chvíli to vypadalo, že na poslední chvíli zmoknu. Mraky šly jiným směrem, ale byla hned tma a teplota šla rychle dolů. Domů jsem přijel úplně zmrzlej. :-D Ironie.
Tak zase někde na Babettím dobrodrůžu!
Erouš