Kemp Obora se pomalu zahaluje tmou. Jen obrovské, žluté rameno 100 metrového jeřábu trčí do nebe jako výstražný prst. Je 19 hodin. Jen pár osamělých paprsků prosvítá na obzoru za hradem Veveří. Začíná být opravdu zima. Je tu docela dost lidí. Únavou se mi zavírají oči. Poslední Spartan trifecty dal zabrat. Všichni se fotí a odpovídají na klasickou otázku: „Poslední slova před smrtí?“ Po nějaké hodině čekání ve frontě se dostávám na řadu. Mrznu. Stoupám si na vlečku a oblékám za asistence buddyho, skákací sedák Singing rock (zpívající skála). Jak poetické.
Stoupám si do rozvrklané klece k Jump Masterovi. Půlku boty mám vystrčenou ven do prostoru. Stoupáme. Lano připevněné ke kotníkům táhne dolů s každým dalším metrem víc a víc. Ze země to nevypadá, tak vysoko. Křečovitě se držím klece.
„Ty vole, to je výška.“
„To je ještě dobrý. Měl jsi skákat ráno. To bylo 120 metrů!“
Jeden krátký pohled dolů. Je to fakt výška. Začínám přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad. Kolena se podlamují. Až na těch pár světel není skoro nic vidět. Musím se uklidnit. Přehrada v dálce odráží na hladině světla města.
„Tak jsme nahoře. Já tě teď odháknu. Drž se! Za chvíli si dáš ruce za hlavu. Já ti řeknu 3, 2, 1, go a ty skočíš. Jasné.“
„Hmm… Jasné.“
Ještě jeden krátký pohled. Špatný nápad! Slyším jen srdce, které chce vyskočit z mého hrudníku.
„ 3, 2, 1 Go!“
Stihnu pomyslet jen na: Co? Už?
Ad aspera ad astra.
Nakloním se mírně dopředu s rukama za hlavou. A je to tady - skok do studené tmy, do neznáma.
Volný pád není zas taková sranda. Trvá jen pár sekund, ale mě to připadá jako věčnost. A pak lano trhne. Vy se motáte okolo osy, nic nevidíte, je vám špatně, skvěle, zase špatně a pak přijde euforie. Chce se jen řvát radostí. Přežil jsem. Příště skáču za světla…
2024 ©